„Hej, dávej pozor na hlavu, “ zasmál se Alí, když přehazoval trojcípou plachtu na příznivější vítr. „Moje práce,“ dodal pyšně a uvelebil se u kormidla. Zvedl jsem uznale palec. Indický oceán se líně přeléval ze strany na stranu a já na lodi dhau mířil k Ostrovu Mosambik.

info

Malý rozlohou, velký významem

Ne větší, nežli zrnko pepře – tak se jeví zakreslený na většině historických map –, ale přesto v něm velikáni světové mořeplavby jako Čeng-che či Ibn Mādžíd spatřovali obrovský význam. Nejinak tomu bylo s Vascem da Gamou.

Když pod jeho velením dopluli k ostrovu portugalské karavely, byl tento šejchát v rukách vládců Músa a M´biki. Jakmile se je podařilo Portugalcům svrhnout a nad dobytým územím získat kontrolu, pojmenovali po nich nejen ostrov, ale posléze i celý kontinentální pás, podél jehož břehů postupovali po historicky přelomovém obeplutí Mysu Dobré naděje (1498).

„Támhle leží Cabeceira Pequena,“ ukáže Alí do modravé dáli na poloostrov se zachovalou studnou da Gamy. Od doby, kdy brázdil tyto vody, sice uplynulo mnoho staletí, ale pokud připlouváte k Ostrovu Mosambik lodí, zažijete stejně čistou a neředěnou radost z objevování.

info

Ve stopách Portugalců

„Díky za svezení, Alí,“ rozloučím se se svým lodivodem sotva obeplujeme sněhobílý kostel sv. Antonína a přirazíme k rozeklané pevnině. Mé první kroky v portugalských stopách vedou směrem k pevnosti São Sebastião, ozdobené půvabnou manuelskou kaplí Nossa Senhora de Baluarte (1522), která je považována za nejstarší evropskou stavbu na jižní polokouli. Když ji obejdete a vystoupáte na vysoké pevnostní hradby, pochopíte, proč se právě toto místo stalo hlavním centrem portugalské východní Afriky, a tak i součástí územní a ekonomické expanze Západu (1507).

Odtud se střežil Mossurilský záliv, místo, kde flotila portugalských karavel v klidu zazimovala a čekala na letní monzunový vítr vanoucí směrem na Dálný východ. „Zde má král, náš pán, pevnost, takže řečení mouřeníni podléhají jeho vládě a správě, a naše lodě nabírají v tomto přístavu co potřebují(…),“ popsal první roky života na Ostrově Duarte Barbosa.

Mezi arabskými obchodníky, kteří v té době měli v Indickém oceánu obchodní monopol, se tak zprávy o dobyvačných křesťanech šířily jako virova nákaza: Na počátku 10. století hidžry (1495–1591) bylo mezi strašnými a mimořádnými událostmi té doby zaznamenáno, že „prokletí Portugalci, jedna z národností prokletých Franků, přijeli do Indie,“ stojí zapsáno v jedné z arabských kronik.

info

Vzestupy i pády

V době, kdy obchod s malabarským pepřem začal upadat a zájmy Portugalců se obrátily k vidině zlata ukrytého v nitru říše Monomotapa, ztrácel ostrov postupně na svém významu. V průběhu 18. a 19. století jej však obchod se slonovinou, ale především pak s otroky, znovu vynesl na výsluní námořních obchodních cest spojujících Brazílii a francouzské ostrovy ležící v Indickém oceánu.

Ilha (čti: ilja), jinak tomuto místu místní neřeknou, se nachází cca 3 kilometry od břehů mosambické provincie Nampula. Je 3,5 kilometrů dlouhý a 200–500 metrů široký. Pokud na zeměpisných mapách připomíná zrnko pepře, pak natolik ostrého, že se vám zadře pod kůži jako domorodá tetuáž.

Tak jako v příběhu shakespearovské Bouře, v němž si Prospero kouzly zotročí „původního obyvatele“ Kalibana, vystřídalo se i na na tomto ostrově mnoho koloniálních kultur, které položily základy místa, na jehož křižovatkách se potkávají staletí.

Projdete-li evropské koloniální město (Cidade de Pedra e Cal) a vydáte se dále na jih, zjistíte, že na úrovni špitálu se ostrov dělí a vy se propadnete do čtvrti Cidade de Macuti, tvořené tradičními africkými domy se střechami z palmových listů. V době, kdy Portugalci zrušili otroctví (1837), se sem spolu s Indy a Araby znovu nastěhovali i domorodí Makuové.

Mozaika jejich kultur a drsná krása zdejších životních forem propůjčuje ostrovu natolik silné charisma, že vás jeho duch nemilosrdně okouzlí na celý život.

Lidé kmene Makua

Patří k největší etnické skupině žijící v provinciích Mosambiku severně od řeky Zambezi. V době příjezdu Vasca da Gamy hovořili Makuové pouze jazykem Makhuwa a dle ústní tradice pocházel jejich národ z hor Namuli. Portugalci s nimi navázali četné kontakty na pevnině naproti Ostrovu a také v pobřežních estuáriích. Poznatky, které o této kultuře získaly, se týkaly především jejich jednoduché sociální organizace, neobvyklé materiální kultury a také úprav zevnějšku.

Už v roce 1645 popsal jezuita António Gomes ženy kmene Makua tak, že: „Chodily špatně oblečené, takže se zakrývaly jen proužkem látky, zatímco mladé dívky pod 12 let byly úplně nahé. (…) Lidé měli sbroušené zuby „jako psi“, tetované obličeje i těla „tak krásná, jakoby vyšla z pekla.“ Kráse místních žen ozdobených šperky a typickou bílou zkrášlovací maskou musiro, údajně podlehl i slavný portugalský básník Luís de Camões, který zde pobýval mezi lety 1567-69. Život Makuů se obecně hodně točil kolem žen, jelikož žili v matrilineárně a matriarchálně uspořádaných klanech (nlocko), kde měly hlavní slovo nejstarší žena kmene, matka a nejstarší dcera (pia-muene), která se starala o dodržování kmenových tradic. Politická neuspořádanost Makuů vedla k tomu, že se o jejich ovládnutí pokoušela různá náboženství, ale nakonec to byl zejména vliv sunnitského Islámu, který do jejich života zanesl barvité tradice, jejichž podobu můžeme vidět dodnes – ať už se jedná o společenský tanec Tufo či muslimský zasvěcovací rituál chlapců nivunco (…).

Poklidné ostrovní soužití, obchodní a kulturní směna mezi Portugalci, Makuy a Araby byla přerušena v polovině 16. století, kdy z nitra kontinentu podnikl svou brutální expanzi kmen Maravi. V současnosti, kdy původní unii multikulturního soužití patronuje i UNESCO, je populace Makuů decimována především hladem a epidemií AIDS.