Pokroky v lékařské vědě, zejména od doby, kdy byla zhruba před 50 lety vyvinuta kardiopulmonální resuscitace (KPR), však kdysi jasnou definici klinické smrti zkomplikovaly.
Odolnost mozkových buněk
Nedávný vědecký výzkum způsobil převrat v našem vnímání toho, co se děje po smrti. Studie ukazují, že mozkové buňky nezanikají okamžitě spolu se zástavou srdečního tepu. Místo toho mohou na buněčné úrovni fungovat ještě několik dní po smrti.
Dr. Sam Parnia, ředitel oddělení pro výzkum kritické péče a resuscitace na New York University Langone Medical Center, zdůrazňuje, že zatímco celková funkce mozku po smrti zaniká, buněčná aktivita po určitou dobu přetrvává. Toto postupné ukončování buněčného života prodlužuje proces umírání za tradiční hranice stanovené klinickou smrtí.
Aktivita genů po smrti
Další poznatky pocházejí ze studií prováděných na lidských mrtvolách a zvířecích modelech. Profesor Peter Noble z Washingtonské univerzity zjistil, že více než tisíc genů zůstává po smrti aktivních, přičemž aktivita některých z nich se zvyšuje.
Neočekávané přetrvávání a zvyšování aktivity genů naznačuje spíše komplexní, postupný proces vypínání než okamžité zastavení. Nobleova zjištění naznačují biologickou ozvěnu přetrvávajícího života, kdy se buňky na okamžik vracejí do stavu připomínajícího raná vývojová stadia.
Fenomén vědomé zkušenosti po smrti
Přetrvávání buněčné a genetické aktivity po klinické smrti vyvolává otázky týkající se vědomí. Práce doktora Parnii s pacienty, kteří byli resuscitováni, poskytuje přesvědčivé důkazy. Mnozí z nich, kteří se ocitli blízko smrti, často popisují zážitky, kdy se setkali s jasným světlem nebo pociťovali obrovský klid.
Ještě zajímavější je, že někteří z nich vyprávějí o pozorování lékařských zákroků z místa mimo své tělo – popis, který později potvrdil ošetřující lékařský personál. Tyto zážitky naznačují, že určitá forma vědomí může na chvíli přetrvávat i po zástavě srdeční a mozkové činnosti.
Důsledky a pokračování výzkumu
Odolnost buněčné a genetické aktivity bezprostředně po smrti a subjektivní zážitky, které uvádějí resuscitovaní pacienti, naznačují, že smrt může být odstupňovanější a komplexnější stav, než se dosud předpokládalo. Současný vědecký výzkum pokračuje ve zkoumání toho, jak a proč některé buňky odolávají smrti déle než jiné. Důsledky zjištění jsou pro naše chápání vědomí a procesu umírání hluboké a vyžadují další zkoumání.
Zdroje: tn.nova.cz, zoom.iprima.cz, novinky.cz
Sledujte nás v Google Zprávách