Mozek se po smrti snaží mobilizovat zbývající kyslík a živiny s intenzitou, která je často kontraproduktivní, a riskuje další poškození tělesných tkání. Úporná snaha je tak hluboká, že lékařské zásahy mohou někdy oživit jedince, kteří se zdáli být mrtví, i když s možným poškozením těla v důsledku agresivních pokusů mozku o přežití.
Středověká nedorozumění
Méně známý, ale stejně fascinující aspekt posmrtné fyziologie se týká vylučovacích procesů. Na rozdíl od středověkého přesvědčení není uvolňování moči a výkalů po smrti způsobeno žádnou nadpřirozenou silou, ale jde o čistě fyziologický proces. Když nastane smrt mozku, kontrola nad svěrači slábne, což umožňuje uvolňování tělesných odpadů. Tomuto přirozenému procesu napomáhá produkce plynů střevními bakteriemi, které mohou odpadní látky vytlačit z těla ještě několik hodin po smrti.
Mýtus posmrtného růstu
V minulosti panovalo přesvědčení, že vlasy a nehty rostou i po smrti. Mylná představa vychází z optického klamu, který vzniká v důsledku dehydratace a vtažení kůže, díky čemuž se vlasy a nehty zdají být delší. Moderní forenzní věda však objasnila, že skutečný růst se po smrti zastaví v důsledku zastavení hormonálních a buněčných funkcí, které jsou nezbytné pro tvorbu nových tkání vlasů a nehtů.
Trávicí procesy až za hrob
Trávení, které je v podstatě biologickým a chemickým procesem, pokračuje z velké části i po smrti díky působení bakterií, které zůstávají aktivní ve střevech. Bakterie pokračují v rozkladu zbytků potravy v trávicím traktu nezávisle na regulačních systémech těla, které již nejsou funkční.
Když mrtví "promluví"
Obzvláště děsivým jevem pozorovaným u těl zemřelých je vydávání zvuků, ke kterému může docházet, když plyny unikající z těla procházejí hlasivkami. Výsledkem mohou být zvuky, které mohou znít jako chrčení nebo kvílení. Tyto jevy v minulosti přispěly k víře ve spiritismus, protože svědci si tyto zvuky často vykládali jako pokusy mrtvých o komunikaci.
Posmrtné jevy
Mezi nejpřekvapivější fyzické reakce pozorované u zemřelých mužů patří posmrtný priapismus, který je běžně pozorován při popravách oběšením, kdy je tělo zavěšeno ve svislé poloze. K tomu dochází v důsledku usazování krve v dolních částech těla, včetně pohlavních orgánů, v důsledku gravitace, což někdy vede k erekci nebo dokonce k ejakulaci. Tento jev byl v minulých staletích při popravách zaznamenáván s hrůzou i zvědavostí a byl opředen různými kulturními pověrami a mýty.
Vytrvalost lidského těla, které se drží životních procesů i po zániku životních funkcí, ilustruje fascinující průsečík biologie, chemie a fyziky. Posmrtné aktivity zpochybňují naše chápání života a smrti a odhalují spíše komplexní kontinuum než jediný okamžik ukončení. Přetrvávání tělesných funkcí podtrhuje nejen pevnost životních mechanismů, ale také složitou rovnováhu, která určuje náš životní stav.
Zdroje: dotyk.cz, rehabilitace.info, idnes.cz
