Ačkoli byl koncept létajícího tanku nesporně působivý, nakonec projekt totálně pohořel.
Ve válce často rozhodují o vítězství či porážce adaptace a inovace. V průběhu druhé světové války hledali spojenci i mocnosti vynalézavá řešení. Mezi výzvy patřila potřeba rychle nasadit na bojiště obrněná vozidla a zajistit, aby pěchota a obrněná technika mohly účinně spolupracovat.
Sověti již dříve experimentovali s nekonvenčními metodami řešení tohoto problému. Pokoušeli se shazovat malé tanky T-27 z těžkých bombardérů, ale metoda měla značná omezení. Dařilo se totiž vysadit pouze malé tanky a posádka tanku musela být vysazena samostatně, což způsobovalo zpoždění a logistické problémy. Navíc tato praxe ohrožovala jak tank, tak bombardér.
Oleg Antonov
Při řešení těchto problémů se Sovětský svaz obrátil na jednu ze svých leteckých legend, Olega Antonova. Místo konvenčního kluzáku navrhl Antonov něco mnohem odvážnějšího – létající tank. Jeho výtvor, Antonov A-40, byl odnímatelnou kolébkou s dřevěnými a plátěnými křídly v dvouplošném uspořádání, s dvojitým výložníkem na zádi.
A-40 neměl mít vlastní pohonný systém. Místo toho byl navržen tak, aby jej do blízkosti bojiště mohly táhnout těžké dopravní letouny, jako například Petljakov Pe-8 nebo Tupolev TB-3. Po vypuštění by tank klouzal dolů, přičemž řidič by při přiblížení k zemi spustil motor, čímž by se tank fakticky změnil v podvozek kluzáku.
Kompromisy a výzvy
Ačkoli byl koncept létajícího tanku nesporně zajímavý, přinesl s sebou značné kompromisy. Lehký tank T-60 vybraný pro A-40 se musel zbavit velké části své hlavní výzbroje, pancéřování, munice a paliva, aby splnil hmotnostní omezení pro klouzavý let. Hlavní zbraň tanku byla nahrazena menším kulometem, což snížilo jeho bojovou účinnost.
První a jediný zkušební let Antonova A-40 v roce 1942 ukázal některé z problémů, kterým musel čelit. Extrémní odpor tanku nutil bombardér, který jej vlekl, předčasně jej vypustit, aby nedošlo k přehřátí motoru. Navzdory hladkému klouzání a bezpečnému přistání pilota Sergeje Anochina byl projekt považován za nepraktický.
Kontrola reality
Při zpětném pohledu se ukázalo, že konstrukce A-40 byla pro praktické použití na bojišti ze své podstaty chybná. Potýkal se s problémy s řízením kluzáku připojeného k tanku, náchylností k nepřátelským útokům během vlečení a složitostí provozu. Kompromisy, které byly učiněny kvůli umožnění klouzavého letu, navíc znamenaly, že v době, kdy tank dosáhl země, ztratil velkou část svých bojových schopností.
Lehce pancéřovaná spodní část tanku A-40 byla během fáze klouzání zranitelná, což z něj činilo lákavý cíl pro nepřátelskou palbu. Tyto problémy a omezení nakonec vedly k opuštění projektu.
Varovný příběh
Antonov A-40, často romantizovaný jako tank, který uměl létat, zůstává poutavou kapitolou v historii vojenských experimentů. Je příkladem odvážného myšlení, které se objevilo během druhé světové války. Slouží však také jako varovný příběh, který ilustruje tenkou hranici mezi vizionářskými koncepty a praktickými řešeními na bojišti.
V honbě za inovacemi se ne každá myšlenka prosadí a letoun A-40 je připomínkou problémů, které s sebou nese posouvání hranic konvenční války. Ačkoli se létající tank nikdy nestal skutečností, zůstává svědectvím neúnavného ducha inovací, který určoval tehdejší dobu, a připomíná nám, že v mlze války se nejodvážnější nápady nemusí vždy ukázat jako nejpraktičtější.
Zdroje: cs.wikipedia.org, idnes.cz, securitymagazin.cz