Dvacátá léta minulého století byla v Třebíči ve znamení extrémní chudoby a hladu, což byla tíživá situace, která po válečném zpustošení zachvátila většinu obyvatelstva. Právě v tomto neblahém kontextu se Kohnův mlýn, místo v Třebíči nechvalně proslulé jako doupě nejopovrhovanějších a nejzoufalejších, stal dějištěm série hrůzných zločinů, které otřásly celou komunitou.
Kohnův mlýn, pojmenovaný po svém původním majiteli, se proměnil v chudinskou čtvrť obývanou lidmi na samém okraji společnosti. Mezi jeho obyvateli byli i bratři Poličtí, kteří v roce 1919 záhadně zmizeli a jejich zmizení zůstalo až do roku 1925 nevyřešeným stínem.
Hrůzný nález
Případ se otevřel ve chvíli, když se dělník Dvořáček přiznal v opilosti synovi jednoho ze zmizelých bratrů, že ví, kde jsou jejich mrtvoly. Úřady poté odhalily děsivý příběh vraždy, za kterou stály ty nejnižší motivy, tedy peníze.
Ústředními postavami hrůzného příběhu byl Dvořáček s manželkou a Josef Fejta se svými syny. Pod rouškou pohostinnosti omámili své oběti smrtící směsí čaje a rumu a pak nic netušícím nešťstníkům zasadili smrtelné rány. Následoval mrazivý proces rozčtvrcení a konzervace, při němž se části těl solily, udily nebo končily v klobásách. Produkty pak prodávali na černém trhu s tím, že jde o psí maso.
Ozvěny bezpráví
Zohavená těla byla ukryta v ratejně
Jak se vyšetřování rozšiřovalo, vyšel najevo celý rozsah jejich barbarství. Brutálním způsobem usmrtili nejen bratry Polické, ale zavraždili i osm polských Židů. Metodická a bezcitná povaha těchto činů vykreslila obraz chladnokrevných vrahů, kteří využili zranitelnosti uprchlíků hledajících bezpečí před nepokoji ve vlastní zemi.
Navzdory zdrcujícím důkazům a přiznáním pachatelů byl následný soudní proces drsnou ilustrací nespravedlnosti, která v té době převládala. Dvořáček a Fejta byli odsouzeni pouze za vraždy dvou českých sousedů, zatímco smrt židovských uprchlíků zůstala nepotrestána.
Historici se domnívají, že rodící se Československá republika, která si chtěla zachovat zdání důstojnosti a vyhnout se mezinárodnímu opovržení, se rozhodla etnický aspekt zločinů bagatelizovat, což je rozhodnutí, které na případu zanechalo trvalou skvrnu.
Dědictví hrůzy
Třebíčské kanibalské řádění je temným svědectvím o hloubce lidské krutosti, kterou podtrhují socioekonomické potíže poválečného Československa. Slouží jako ponurá připomínka schopnosti zla, které se může vynořit ze stínů zoufalství a beznaděje.
