Praxe, známá jako lékařský kanibalismus, nebyla do 18. století ani vzácná, ani tajná, přesto zůstává v hlavních proudech historického vyprávění z velké části opomenuta.
Královské schválení a odmítnutí
Angažovanost v léčebném kanibalismu dosáhla až do nejvyšších společenských kruhů a týkala se i panovníků, jako byl anglický král Karel II. Navzdory svému královskému postavení Karel II. nejenže zaštiťoval využívání lidských ostatků k léčebným účelům, ale aktivně se podílel na přípravě léků.
Naproti tomu král Jakub I. proti těmto praktikám hlasitě vystupoval, což poukazuje na rozkol i v královských kruzích ohledně etiky a účinnosti takové léčby.
Mumie a královské kapky
Konzumované látky sahaly od mumifikovaných ostatků dovážených z Egypta – označovaných jako "mumie" – až po "královské kapky", tinkturu vyráběnou z kostí lidských lebek. Tyto předměty nebyly okrajovými prvky evropské medicíny; byly součástí dobře zavedeného lékopisu, o němž se věřilo, že léčí řadu neduhů od bolestí hlavy až po epilepsii, a to na základě zásady "podobné léčí podobné".
Přijetí a odmítání
Navzdory rozšířenému používání existovala mezi Evropany kognitivní nesourodost ohledně kanibalistické povahy podobných praktik. Beth A. Conklinová, lékařská antropoložka, poznamenává, že lidé si sice byli vědomi původu těchto léků, ale společenské normy a definice kanibalismu, které byly významně formovány koloniálním vyprávěním, umožnily Evropanům se od označení kanibal distancovat. Disociace byla dále posílena rozlišováním lékařského kanibalismu jako "kultivovaného" aktu, při němž se surové lidské části přeměňují na "vařené" léčivé sloučeniny.
Širší důsledky konzumace
Frank Lestringant, odborník na kanibalismus, naznačuje, že evropské názory na konzumaci částí lidských těl byly silně ovlivněny Levi-Straussovou dichotomií syrového a vařeného. Tato perspektiva umožnila Evropanům kulturně ospravedlnit své praktiky jako kultivované či civilizované ve srovnání s "primitivními" činy, které přisuzovali ostatním, zejména během koloniálních střetů.
Psychologické a kulturní vrstvy
Lékařský kanibalismus v Evropě nebyl jen o fyzickém léčení, ale byl hluboce vetkán do psychologického a duchovního chápání života a smrti. Praxe používání částí lidských těl v lékařství byla ozvěnou starověkých globálních tradic, jako je například symbolika ouroborosu – hada požírajícího vlastní ocas, představujícího cyklickou povahu života, kterou lze spatřit v rituálech a pohřebních textech starověkých civilizací, jako byl Egypt.
Pochopení historického kontextu lékařského kanibalismu v Evropě, včetně Česka, zpochybňuje moderní vnímání medicíny a morálky. Nutí nás konfrontovat složitost lékařských praktik našich předků a etické rozměry, které se vyvíjely po staletí. Zkoumáním temných kapitol dějin medicíny získáme vhled do kulturních a etických rámců, které formovaly současné lékařské a společenské normy.
Zdroje: stoplusjednicka.cz, idnes.cz, vesmir.cz
