Dne 29. září 1957 se v Sovětském svazu odehrála významná, ale dlouho utajovaná katastrofa, která ji označila za třetí nejhorší jadernou havárii v historii, hned po haváriích ve Fukušimě a Černobylu.
Událost se stala ve výrobním sdružení Majak, klíčovém zařízení sovětského programu jaderných zbraní, které se nachází na východním Uralu. Neštěstí, známé jako Kyštymská katastrofa, zůstalo po desetiletí zahaleno tajemstvím.
Pozadí závodu Majak
Po skončení druhé světové války Sovětský svaz naléhavě usiloval o získání jaderných kapacit, které by se vyrovnaly kapacitám Spojených států. Ústředním bodem těchto snah byla elektrárna Majak, rychle vybudovaná v letech 1945 až 1948 poblíž města Ozjorsk, asi 80 km od Čeljabinsku. Zařízení bylo určeno k výrobě plutonia, ale bylo to spojeno s velkými ekologickými a lidskými náklady. Oblast kolem Majaku, včetně tajného města Ozjorsk, které nebylo vyznačeno na mapách, byla vystavena extrémní míře jaderného zamoření.
Provozní rizika
Dopad zařízení Majak na životní prostředí byl od jeho počátku zničující. Radioaktivní odpad byl běžně vypouštěn do nedaleké řeky Teča, která se nakonec dostala až do Severního ledového oceánu. Kromě toho elektrárna využívala otevřený chladicí systém, který odebíral vodu z jezera Kyzyltaš a vracel ji, nyní již radioaktivní, do životního prostředí. V roce 1953, kdy se Mayak potýkal s nasycením místních vodních ploch, začal vypouštět odpad do jezera Karačaj, které se stalo jedním z nejvíce kontaminovaných míst na Zemi.
Výbuch v roce 1957
Samotná katastrofa byla vyvolána poruchou chladicího systému nádrže, v níž byl uložen kapalný jaderný odpad. Nádrž, která obsahovala přibližně 80 tun vysoce radioaktivního materiálu, explodovala silou 70-100 tun TNT, katapultovala 160tunové betonové víko a uvolnila do atmosféry obrovský chuchvalec radioaktivního materiálu. Tento mrak se šířil do vzdálenosti stovek kilometrů a vytvořil takzvanou východouralskou radioaktivní stopu (EURT).
Bezprostřední a dlouhodobé důsledky
K události došlo poblíž města Ozjorsk v Čeljabinské oblasti
Výbuch nezpůsobil bezprostřední ztráty na životech, nicméně si vyžádal evakuaci asi 10 000 lidí z 22 okolních vesnic, která trvala dva roky. Utajení města a elektrárny znamenalo, že místní obyvatelé nebyli včas informováni o zdravotních rizicích ani o důvodech svého vystěhování. Tato netransparentnost se rozšířila i na mezinárodní úroveň, neboť sovětská vláda havárii před světovým společenstvím tajila.
Odhalení a zveřejnění
Sovětské vládě se podařilo incident před mezinárodním společenstvím utajit na téměř dvě desetiletí. Svět se o kyštymské katastrofě dozvěděl až v roce 1976 prostřednictvím sovětského emigranta Žorese Medveděva. I tehdy zůstal celý rozsah katastrofy zahalen tajemstvím. Postsovětská odhalení z roku 1992 naznačovala, že počet obětí nehody by mohl přesáhnout 8 000, ačkoli o přesných číslech se stále diskutuje.
Zajímavé je, že později odtajněné dokumenty odhalily, že CIA o incidentu věděla již v roce 1959, avšak tyto informace nebyly sděleny veřejnosti ani mezinárodnímu společenství.
Dnes událost slouží jako připomínka možných lidských a environmentálních nákladů spojených s jadernou energií, zejména pokud je řízena pod rouškou tajemství.
Zdroje: eurozpravy.cz, securitymagazin.cz, cs.wikipedia.org
