Věže ticha

Věže ticha jsou na pohled všechny stejné. Jsou to vyvýšené stavby kruhového tvaru s plochou střechou, která má po obvodu zídku. Střecha je rozdělena do tří soustředných kruhů, kam se pokládají těla mrtvých. Uprostřed je kostnice, do které se později uloží kosti. V Íránu se dle tradice věže stavěly na kopcích v poušti, daleko od obydlených území. V Indii, kde došlo k rychlému rozvoji měst, se tak ocitly v centrech nebo poblíž nich a jsou odděleny zahradami nebo lesíky. Na rozdíl od Íránu, kde se dnes tyto věže nepoužívají, je navštěvují turisté. V Indii je pro párskou komunitu věž posvátné místo, kam nikdo, kromě členů komunity, nesmí. V Bombaji si může návštěvník za doprovodu průvodce prohlédnout pouze model.

Zoroastrijská víra

V zoroastrijském náboženství jsou oheň, voda, země a vzduch posvátné a nesmí být znečištěny. Mrtvé tělo se považuje za nečisté. Věřilo se, že je v něm démon, který znečistí všechno, s čím přijde do styku. Zesnulí se nesměli pohřbít, kontaminovali by půdu a spodní vody, ani být spáleni, znečistil by se oheň. Museli být pohřbeni čistým způsobem, aby nepodléhali hnilobě. Jejich těla se uložila na střechu věže. Muži byli ve vnějším kruhu, ženy ve středním a děti uvnitř. Supi mrtvé tělo zbavili všech tkání a vnitřností. Pokud bylo supů dost, stačila jim na to necelá půlhodina. Kosti se sušily a bělily na slunci, což se považovalo za očistný proces. Vysušené se ukládaly do kostnice ve věži nebo vedle věže, kde se v suchu a teple rozpadly na prášek. K urychlení procesu rozpadu se používalo vápno. Vystavení mrtvých pro supy bylo také považováno za poslední dobrodiní, které může člověk na zemi poskytnout – stát se potravou pro mrchožravé ptáky.

Zdroj: Youtube

Čisté pohřby dnes

Tradice tohoto způsobu pohřbů je stará tisíce let. V polovině 5. století zaznamenal vystavení těl mrchožroutům Peršany starořecký historik Hérodotos. Íránští zoroastrijci začali od počátku dvacátého století postupně od této tradice ustupovat a přistoupili ke kremaci nebo pohřbům do země. V 70. letech minulého století je íránská vláda zakázala. Jiná situace je v Indii. Zde žije významná komunita Pársů. To jsou potomci Peršanů a jsou velkými vyznavači zoroastrismu. Jsou velmi vzdělaní a bohatí. Patří jim i luxusní čtvrť Malabárský vršek s Věží ticha. Ti stále chtějí pohřbívat své mrtvé tradičním způsobem.

Velký problém ale nastal na přelomu 20. a 21, kdy výrazně poklesla populace supů a jiných mrchožravých ptáků v důsledku otravy z léku, který se podával hospodářským zvířatům, jimiž mršinami se živí. V roce 2006 byl tento lék zakázán, i tak podle odhadů z roku 2008 jich uhynulo 97 procent. Hrstka zbylých supů není schopna mrtvá těla zkonzumovat. Ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou byl před pěti lety zahájen projekt chovu supů v zajetí. Nebyl však úspěšný. Narodilo se jen 182 mláďat. Zachránit vymírající mrchožrouty a obnovit jejich populaci by nějakou dobu trvalo, i kdyby se to podařilo. A tak i Pársové musí přijmout kremaci nebo pohřbívání do země.

Zdroje: www.theguardian.com, www.newworldencyclopedia.org, www.ancient-origins.net