Podmokly nad Berounkou jsou jednou z nejstarších obcí na Rokycansku v Plzeňském kraji a jsou součástí chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Jedná se o opravdu malou vesničku, ve které žije 242 obyvatel. Podmokly nejsou historicky nijak významnou obcí, první písemná zmínka pochází z roku 1045. Úřady zapsaly Podmokly v roce 1995 jako vesnickou památkovou rezervaci.
A právě v Podmoklech v panství knížete Karla Fürstenberka došlo v roce 1771 k nálezu obrovského množství keltských zlatých mincí. Největší poklad, jaký kdy kdo v celé Evropě objevil, vážil 50 kilogramů! Úplnou náhodou a v podstatě omylem ho našel místní obyvatel Jan Koch. Mince se rychle rozutekly mezi všechny vesničany, kteří najednou začali platit v obchodě i hospodě zlatem. Jejich radost však netrvala příliš dlouho, neboť na ně přišel kníže a vše jim zabavil!
Poklad v bahně nikdo nečekal
Na začátku 70. let 18. století padla na střední Evropu bída. Ve vsi nebylo kvůli hladomoru co jíst a pít a lidé se dokonce snažili zachránit svůj život pojídáním kůry stromů. Za pouhý rok tak zemřelo plných deset procent obyvatel našeho území! Tyto nevhodné podmínky panovaly samozřejmě i v Podmoklech, kde žil jistý Jan Koch s rodinou. Právě na něj se 12. června 1771 usmálo velké štěstí, o kterém neměl zatím vůbec žádné tušení. Kvůli vytrvalým dešťům se všude valila voda, která brala břehy a rozrývala půdu. Koch se vydal k potoku a v bahně objevil blýskavé plíšky, které vzal dětem domů na hraní.
V době hladomoru se chleba pekl i z pilin.
Dobré zprávy se šíří rychle
Kocha vůbec nenapadlo, že by mohl najít poklad. Jenže to, co našel, nebyly jen tak ledajaké plíšky ale velmi vzácné zlaté keltské mince, které na tomto místě někdo schoval dokonce už v prvním století před naším letopočtem. Na opravdovou hodnotu tohoto nálezu ho nevědomky upozornil místní židovský obchodník, který tyto měděné plíšky od Kocha odkoupil za směšnou cenu, nevídaným zájmem na sebe strhl velkou pozornost. Kochovi i blízkým sousedům došlo, že jde o zlato a vydali se k potoku. Vypukla opravdová horečka! Jak to tak bývá, tato zpráva se dlouho neutajila a za chvíli byla u potoku celá ves. Kdo mohl, běžel hledat svoje příští štěstí. A zlata bylo prý dost pro všechny, stejně jako radosti z náhle nabytého bohatství.
Mince byly jen slabý odvar. Opravdový poklad se našel později
Místní obyvatelé se však neradovali dlouho. Neboť se o pokladu vzápětí doslechli i panští úředníci a vše oznámili svému pánovi, knížeti Karlu Egonovi I. z Fürstenberka. Podle něj měl nález bezpochyby patřit jemu, neboť se jednalo o jeho pozemek. A tak do vesnice vyslal dráby, aby jeho poddaným vše zabavili a donesli právoplatnému majiteli. Nastal teror! Kdo neodevzdal mince dobrovolně, tomu je sebrali. Kdo vzdoroval, riskoval bití i žalář. „Vše zabavit, i s použitím násilí!” zněl rozkaz knížete. Úředníci s rákoskami vymáhali nález nemilosrdně. Brzy se také zjistilo, že to, co do té doby našli, byla pouze malá část nedozírného bohatství. Ve stráni nad rybníkem byl zakopán velký kotel plný zlaté nádhery. Ta už ale chudým lidem nepatřila.
Mince se téměř nedochovaly
Nový majitel většinu historické hodnoty zničil přetavením na pamětní tereziánské a fürstenberské dukáty. To vše se souhlasem Marie Terezie. Kníže dokonce hodlal nechat ze zlata odlít svou bustu. Několik mincí se dochovalo v depozitu Národního muzea v Praze, na Křivoklátě jsou také vystaveny, s nimi zbytek bronzového kotle.
Hrad Křivoklát
Proč došlo ke schování tolika keltského zlata? Archeologové se domnívají, že se mohlo jednat o úkryt před útočícími Germány nebo Římany.
Zdroje: www.novinky.cz, www.ctidoma.cz, www.podmoklynadberounkou.cz
