Co se děje v lidském organismu v okamžiku umírání? Vnímá člověk, jenž se ocitne na prahu smrti, své okolí? Tyto otázky nedají spát jak laické veřejnosti, tak vědcům. Jisté však je, že smrt není dílem okamžiku. Jde o postupný proces, který začne zástavou srdce, dechu a absencí aktivit mozkového kmene. Dokáže potom duše opustit tělo a žít dál?
Osobní zkušenosti mluví jasně
„Asi nejpříjemnější pocity svého života jsem zažila při své smrti," vypráví Michaela Roserová v britském dokumentu Byla jsem mrtvá a popisuje, co přesně cítila: „Dívala jsem se na sebe z výšky a uvědomila si, že do svého těla dokážu vstupovat a zase z něj vystupovat." Když opravdu opustila své tělo, zaslechla prý rozhovor mezi svou matkou, otcem a babičkami, jež v tu chvíli seděli v nemocniční restauraci. Poté, co se dostala z kómatu ho naprosto celý převyprávěla své matce.
A právě tyto okamžiky, které Michaela popsala, se všeobecně nazývají NDE neboli prožitky blízké smrti, jež zažívají lidé, kteří se dostali do stavu takzvané klinické smrti.
„Lidé se z klinické smrti vracejí takzvaně jiní. Absolutně se nebojí smrti, a ač se dosud snažili o cokoli (o moc, slávu, o vědomosti), tak po návratu dostanou nový smysl života. Tím je učit se milovat další bytosti," píše ve své knize Život po životě Raymond Moody, muž, jenž téma posmrtného života celosvětově otevřel právě tímto bestsellerem z roku 1975. Moodyho slova ze své praxe potvrdil i uznávaný psycholog Jeroným Klimeš. „Změní se náhled na život, na smrt a hodnoty," souhlasí.
Všechno výše zmíněné potvrdil dokonce i americký neurochirurg Eben Alexander, který vydal knihu s názvem Důkaz nebe. Tento muž zažil onu zkušenost na vlastní kůži a v knize vypráví o svých osobních pocitech z kómatu. Dříve pacientům nevěřil, po své „smrti“ ale kompletně změnil názor a kóma popisuje jako „krásné místo plném motýlů, růžovobílých oblaků, hudby, zpěvu a světélkujících bytostí."
Proč se o smrti moc nemluví?
„O smrti se hovoří čím dál méně a méně," tvrdí Klimeš. „Problém je v tom, že lidi si velmi často nevyřeší otázky středního věku předtím, než ho mají opustit a postupovat dál. Nedokážou odpustit sami sobě, že neudělali díru do světa," dodává psycholog.
Všechno je to podloženo i vědecky
Na univerzitě v britském Southamptonu vznikla zatím vůbec největší studie, jež se tomuto tématu věnuje. Vědci zkoumali více než 2000 osob, které v poslední době zažily zástavu srdce a zjistily, že lidské vědomí, respektive jeho část, může pokračovat, přestože mozek je zcela nefunkční.
Zhruba 40 procent sledovaných lidí, kteří přežili zástavu srdce, popsali, co prožívali, když byli klinicky mrtví. A u některých se objevil právě i fenomén „vnějšího pozorovatele“, tedy že skutečně opustili vlastní tělo a dívali se na proces oživování odněkud zvenku.
„Víme, že když nebije srdce, nemůže fungovat ani mozek,“ popsal ve studii Dr. Sam Parnia, který výzkum vedl. „Ale například u 57letého muže, který zemřel na 3 minuty, jistě víme, že nějakým způsobem vnímal své okolí – a to přesto, že mozek se vypíná už 20–30 sekund po zástavě srdce.“ Podle expertů byl muž schopný popsat vše, co se v místnosti událo. Pacient dokonce zaznamenal dvě pípnutí z přístroje, jenž tento zvuk vydává každé tři minuty. Díky tomu se dalo jasně odvodit, jak dlouho jeho zvláštní forma zážitku trvala.
Zkušenosti lidí, kteří přežili, ukazují na shodná, často se opakující témata. Asi 20 procent pacientů cítilo klid a mír, pro 35 procent se zase zpomalil nebo zrychlil čas. Zážitek, že jejich duše opouští tělo, pocítilo 13 procent umírajících.
Další experiment, který může předchozí teorie potvrdit, nebo vyvrátit
Jiný mezinárodní vědecký tým se rozhodl, že prostřednictvím tzv. studie smrti zjistí, zda „mrtvý“ dokáže popsat fotografii. Experiment je rozdělen do dvou částí. V první vědci měří množství kyslíku, jež se nachází v krevním oběhu v momentě, kdy se srdce pacienta zastaví. Tím by měli zjistit, zda mimotělní zážitky opravdu existují. Druhá část je založena na tom, že se nad postel pacienta umístí malé fotografie tak, aby na ně z nemocničního lůžka nebylo vidět, jsou rozeznatelné jen při pohledu shora. Na výzkumu spolupracuje 25 velkých lékařských středisek z Evropy, Kanady a USA. Odborníci pracují s 1500 pacienty, jenž přežili zástavu srdce. Pokud budou resuscitovaní pacienti skutečně schopni tyto obrázky popsat, bude se jednat o velkou věc, která nastartuje další desítky výzkumů.
Zdroje: zoommagazin.iprima.cz, www.denik.cz, www.dotyk.cz
