Karlštejn znají i ti, kteří sem nikdy nezavítali, buď ze školy nebo třeba z kouzelného romantického filmu Noc na Karlštejně, v němž roli Karla IV. dokonale zahrál Vlastimil Brodský a jeho nešťastnou, láskou a steskem trýzněnou, manželku Elišku Pomořanskou Jana Brejchová. Ta se ve filmové úpravě tohoto obecně zažitého příběhu lstí na hrad přece jen dostala, aby mohla být po boku svého milovaného muže alespoň v přestrojení. Bylo to tak ale i ve skutečnosti?
Romantická pohádka
Podle historických důkazů je film sice jistě krásný, ale nezakládá se tak docela na pravdě. I když určité omezení pro ženy na tomto hradě skutečně platilo, rozhodně se nevztahovalo na samotný vstup do jeho areálu. Pokud někam ženy nesměly, pak se jednalo o jeho Velkou věž a také o kapli Svatého kříže. Výklad o obecném zákazu pochází až z pera Jaroslava Vrchlického a kvůli jeho poetickému podání se rychle šířil mezi veřejností.
Příliš cenné klenoty
Proč vlastně vůbec k jakémukoliv omezení došlo? Hrad ve své době sloužil mimo jiné jako sejf, v němž byly uloženy korunovační klenoty. A protože bylo třeba co nejvíce omezit možnost krádeže nebo možných nesvárů, spojených právě s nevyčíslitelnou hodnotou těchto nejen umělecky, ale i politicky cenných předmětů, bylo na místě učinit bezpečnostní opatření. Pokud tedy královna Eliška Pomořanská netrvala právě na tom, že stráví noc v kapli Svatého kříže, nemusela mít s návštěvou svého milovaného chotě Karla IV. žádné větší problémy.
Tragédie na Karlštejně
Ostatně o tom, že na hradě (i když o něco později) běžně pobývaly ženy, hovoří také tragický příběh první manželky Karlova syna Václava IV., krásné a vzdělané Johany Bavorské. Ta na hradě trávila silvestrovskou noc v roce 1386, ale kdyby tušila, že půjde o její poslední den, jistě by volila jinak. Traduje se hned několik verzí jejích posledních okamžiků, ale nejčastěji zmiňovaný je ten, že se v noci probudila a potřeba ji donutila sáhnout pod postel pro nočník. Tím však bohužel probudila spícího psa, který ji ve zmatku prokousl hrdlo. Tuto teorii potvrzuje záliba jejího manžela v chovu loveckých psů, kteří běžně spávali v ložnici.
Trpící nebo opilý vdovec?
Je tady ale i další vysvětlení, které odkazuje na královninu nákazu tehdy řádícím morem. Ať už to bylo jakkoliv, nezdá se, že by se Johanina smrt jejího královského manžela nějak hluboce dotkla. Když ji po několika dnech pochovávali – jak se na panovníkovu manželku slušelo – ve Svatovítské katedrále, její muž měl podle všeho tou dobou jiné starosti. Na hradě Žebrák bylo stále ještě dost alkoholu, který se sám od sebe nevypil. Někdo mu musel pomoct a král se rád v této záležitosti “obětoval”. Příznivci krále Václava IV. tuto myšlenku ale vyvracejí s odkazem na hloubku králova žalu, která mu ani nedovolila dojít se s manželkou naposledy rozloučit.
Jak to bylo doopravdy? Jisté je ale to, že v době, kdy se smutný příběh odehrál, neměly ženy problémy s přístupem na Karlštejn. A bylo tomu tak i za doby panování Johanina tchána krále a císaře Karla IV.
Zdroje: hrady, novinky, zajimavaevropa