Afghánistán je pro ženy jedním z nejnáročnějších míst k životu. Data hovoří za vše:
- Mnoho z nich umírá v těhotenství a při porodu: 460 úmrtí/100 000 živě narozených (2010)
- Vzdělání: 85 % žen nemá formální vzdělání a je negramotných.
- Celkový počet živě narozených dětí na ženu – průměr 6. Jedno z deseti dětí zemře před svými pátými narozeninami.
- Průměrná délka života žen je 51.
Nevzdělanost, dětské sňatky, násilí a tresty - tak žijí afghánské ženy
Kde hledáme příčinu?
Jednou z příčin velmi obtížného života jsou stále ještě probíhající dětské sňatky. Více než 50 % afghánských dívek je vdaných nebo zasnoubených do 12 let věku a téměř 60 % dívek je provdáno v 16. Ženy aktivistky uvádějí, že až 80 procent manželství v chudých venkovských oblastech je buď vynucených, nebo domluvených. Většina dívek se přitom vdává za mnohem starší muže – některým je dokonce 60, a je velmi běžné, že se s ním poprvé setkají až na svatbě.
Důvodem pro sňatky v tomto věku je mimo jiné i neustálé válečně nebezpečí, tedy nízké zabezpečení, riziko únosu nebo znásilnění. Některým dívkám je zprostředkován sňatek, aby splatily rodinný dluh nebo vyřešily spor. A rozšířená chudoba stále nutí mnoho rodičů, aby provdali své dcery co nejrychleji a vyhnuli se tak nákladům na péči o ně. Starší a bohatší manželé pak zaplatí za dívku vyšší cenu.
Co znamená návrat Tálibánu k moci?
Vdát se mladá znamená žádné vzdělání
Důsledky dětského manželství nelze podceňovat, protože jsou daleko širší. Vdané dívky nepokračují ve vzdělávání a zůstávají negramotné, mají děti ještě jako mladé teenagerky, což zvyšuje zdravotní rizika při porodu a smrt tak hrozí nejen jim, ale i dětem. U dívek mladších 14 let je riziko úmrtí během těhotenství nebo porodu pětkrát vyšší než u dospělých žen.
V Kábulu není neobvyklé, že mladé dívky jsou přijímány do nemocnic krátce po svatbě ve stavu šoku z vážných tělesných zranění, jako jsou rozsáhlé krvácení a psychické trauma. Mladé manželky mají také nízké postavení v rodině a je větší pravděpodobnost, že budou zneužívány svými manžely anebo tchány, nebo dokonce oběma.
Ženy v Afghánistánu mají krušný život
Pouze 40 % afghánských dívek navštěvuje základní školu a pouze jedna z 20 dívek navštěvuje školu i po šestém ročníku. Do školy tak chodí přibližně třikrát více chlapců než dívek. Mnoho afghánských rodin dovolí svým dcerám navštěvovat pouze dívčí školy poblíž domova a takových škol existuje jen málo. Jiné rodiny se domnívají, že je zbytečné, aby se dívky vzdělávaly. Školy pro dívky byly vypáleny, stovky učitelů vzdělávajících dívky byly ohroženy nebo zabity a dívkám bylo fyzicky ubližováno buď přímo ve škole nebo cestou do ní či z ní.
Izolovanost – další problém
S jakými dalšími potížemi se afghánské dívky a ženy potýkají?
Jedním z největších problémů je právě izolace a naprosté odloučení od společnosti. Islámští extremisté trvají na tom, že ženy a dívky zůstanou doma a mohou odejít, pouze pokud jsou plně zakryty a doprovázeny mužským příbuzným. Ve městech nosí většina žen burku, která je zcela zakrývá. Skutečnost, že dívky žijí s širší rodinou svého manžela, často vede k tomu, že je s nimi zacházeno jako se sluhy nebo otrokyněmi, což ještě zhoršuje jejich izolaci.
Rozvod – dokonce i v případech extrémního zneužívání – je velmi málo pravděpodobný, a pokud se žena přece jen rozhodne touto cestou jít, může si být jista, že přijde o své děti.
Tyto diskriminační postupy vůči ženám jsou všudypřítomné a vyskytují se napříč etnickými skupinami ve venkovských i městských oblastech.
Afghánistán je pro ženy jedním nejhorších míst k životu
Nezlepšil se život od sesazení Tálibánu?
Za vlády Talibanu (1996 - 2001) bylo se ženami zacházeno hůře než během jakéhokoli jiného vedení v historii Afghánistánu. Bylo jim zakázáno pracovat, opustit dům bez mužského doprovodu a vyhledat lékařskou pomoc u mužského lékaře. Byly nuceny se zahalit od hlavy k patě, dokonce si zakrývaly oči. Ženy, které byly lékařky a učitelky, byly nuceny odejít z práce a staly se žebračkami nebo prostitutkami, což byla jediná šance, jak uživit své rodiny. Ženy obviněné z prostituce byly veřejně ukamenovány k smrti na fotbalovém stadionu v Kábulu.
Od pádu Tálibánu na konci roku 2001 získaly ženy politická práva. Nedávno přijatá afghánská ústava říká, že „občané Afghánistánu - ať už muž nebo žena - mají stejná práva a povinnosti před zákonem“.
Ženy byly dokonce jmenovány na přední místa ve vládě. Přestože se postavení žen zlepšilo, v únoru 2009 prezident Karzai podepsal zákon, který naprosto drakonicky ovlivňuje několik klíčových práv afghánských šíitských žen, jimž je znemožněno prakticky cokoli.
Volby v Afghánistánu v roce 2009
Současný návrat Tálibánu
Vzhledem k tomu, že rétorika Tálibánu získala od roku 2001 liberálnější pohled na práva žen, věci se ve skutečnosti moc nezmění.
Afghánské ženy se nyní ale přesto obávají, že se jejich tristní situace ještě zhorší, jelikož Tálibán se znovu ujímá vlády. Extrémisté věří, že pokud jsou dívky mimo domov, ztrácejí respekt a hrozí jim zneuctění rodiny. Angažované nebo vdané dívky, i když jsou mladé, jsou často drženy za zavřenými dveřmi.
Ač počet sebeupalování žen v posledních letech klesl, je možné, že se zase vrátí - mladé týrané manželky mají často pocit, že nemají jiné východisko než sebeupálení.
Politika Tálibánu v oblasti žen nevychází ani tak ze samotného náboženství, jako z tradic, které jsou založeny na náboženství. Převzetí Talibanu významně nezmění práva žen ve venkovských oblastech, ale může zničit jejich život ve městech.
Ani ženy ale nejsou v názoru na současnou situaci jednotné
Rozporuplnost a nejednotnost
Postoj Tálibánu k sociální a politické roli žen zůstává obecně konzervativní a často rozporuplný. To se odráží i v prohlášení z únorového setkání Moskvy v roce 2019. Hlavní vyjednavač Tálibánu Stanakzai tehdy uvedl, že práva žen byla „uvalena na afghánskou společnost“ a že „ve jménu práv žen byla práce pro nemravnost, neslušnost a oběh neislámské kultury“.
V patriarchální, patrilineální společnosti ženy stále čelí hlubokému islámskému konzervatismu a nesouhlasu rodiny a komunity kvůli zpochybňování tradičních genderových rolí.
Některé rozhovory však na druhou stranu naznačují, že ženy Tálibánu tvrdily, že by měly zůstat doma a plnit domácí povinnosti. Zjištění novinářky Terese Cristianssonové naznačují, že v těchto dnech ženy žijí současným povstáním. Sama novinářka mluvila s některými ženami z Ghazní a Kundúzu, které tvrdily, že Afghánistán bude bezpečnější, jakmile Talibán získá zpět moc. Zdá se však, že ve vyšších vrstvách Tálibánu nejsou žádné ženy.
Stejně tak nejsou prokázány žádné sebevražedné útoky žen - během prozatímního povstání je známo jen několik případů sebevražedných misí žen v Afghánistánu. Kdo tyto ženy byly a odkud přišly (zda z Uzbekistánu, Paštunu, Arábie nebo Pákistánu), zůstává nejasné.
Zdroje:
