Zátory nebyly pouhou čtvrtí, ale vesnicí uzavřenou uvnitř rušného města. Stačilo sestoupit z Plynárenské ulice a scéna se proměnila z městského chaosu v poklidnou atmosféru vesnice. Oblast zdobily malé domky, každý s vlastním dvorem, v nichž často sídlily dílny místních řemeslníků. Navzdory znárodnění těchto řemesel po roce 1948 duch nezávislého řemesla přetrval a pekaři, máselníci a mlékaři pokračovali v jejich odkazu.
Kulturní a komunitní centrum
Čtvrť Zátory byla víc než jen domy a obchody; byla centrem kultury a komunity. Kypěla životem, místní divadelní soubor pořádal různá představení a živo bylo i v hospodách, které se vyznačovaly jedinečným půvabem – byly proslulé svým vtipným, i když vulgárním žertováním, které se samo o sobě stalo svéráznou atrakcí.
Pro mladší generaci byly Zátory hřištěm tajemna a dobrodružství, často spojeným s legendárními příběhy Foglarových Stínadel. Uličky a skrytá zákoutí čtvrti podněcovaly dětskou fantazii a staly se ceněnou součástí jejich dětství.
Tradice a solidarita
V Zátorách jako by se běh času zpomalil. I když v okolních oblastech zakořenil socialismus, čtvrť si zachovala prvorepublikovou atmosféru až do 60. let 20. století. Pocit sounáležitosti byl silný, sousedé se dělili a starali se o sebe navzájem způsobem, který přesahoval ekonomické postavení. Bylo to místo, kde se pěstovaly mezilidské vztahy a kde převládal smysl pro rovnostářství.
Mystické uličky a konec jedné éry
Osamocený dům na hranici ulic Plynární a Na Zátorách, který nebyl při asanaci zdemolován
Zátorské uličky měly mystické kouzlo, zejména ve večerních hodinách. Tlumené osvětlení a úzké prostory vytvářely atmosféru, která byla okouzlující i strašidelná zároveň. Bylo to bezpečné útočiště se zanedbatelnou kriminalitou a ostražitou komunitou.
Výstavba holešovického nádraží a stanice metra v roce 1976 však znamenala pro Zátory začátek konce. Nevysvětlitelné demolice vedly ke ztrátě velké části čtvrti a na místě, kde kdysi stály půvabné domy a živé ulice, zůstala jen prázdnota.
Moderní proměna
Dnes jsou zbytky Zátor pohlceny rozšířením holešovického nádraží a přilehlou zástavbou. Ulice jako Staroholešovická, Arnoštovská a Pod Zátory zmizely z mapy Prahy a charakter oblasti se nenávratně změnil.
Příběh Zátorů však zůstává dojemnou připomínkou kulturního a historického bohatství, které kdysi v srdci Prahy vzkvétalo. Je to příběh komunity, která navzdory svému definitivnímu zániku žije dál ve vzpomínkách a srdcích těch, kteří ji znali. Dodnes není řada zbouraných míst nijak zastavěna. Z původní čtvrti se dochovalo už jen pár domů, které jsou tichým a smutným svědkem jedné zbytečné demolice, která zničila jedinečnou historickou obec.
Zdroje: ceskozive.cz, zpravy.aktualne.cz, mistamehomesta.cz
