Původní verze pohádky o Perníkové chaloupce je strašlivá. Tohle dětem nečtěte!

V pohádkách vítězí dobro nad zlem, láska překoná všechna prokletí a čáry, chudý chasník je charakternější než chamtivec toužící po bohatství. Takové jsou ty dnešní, jak je známe z filmových zpracování. Vydáme-li se po stopách pohádek hlouběji do historie zjistíme, že některé starší pohádkové příběhy jsou spíš hororem. Pokud bychom je převedli do skutečného života, jsou v podstatě i příběhem nepotrestaných trestných činů. A to je i případ Jeníčka a Mařenky.

Dobro či zlo?

Pohádku o Jeníčkovi a Mařence (Hänsel und Gretel) publikovali v roce 1812 bratři Wilhelm Carl a Jacob Ludwig Grimmové. V naší zemi je jednou z nejznámějších verzí ta O perníkové chaloupce od Boženy Němcové. Podíváme-li se na ni „nepohádkovýma“ očima, je to spíš horor. Jde tu o opuštění a zanedbání dětí, zotročení, neboť Mařenka musí ježibabě sloužit, a kanibalismus. Zlá baba chce přeci Jeníčka upéct. A je tu vražda a lež. Jak víme, Mařenka předstírá, že neví, jak se sedí na lopatě, a tak baba za živa skončí v žáru pece.

Němcová vypraví, jak se hodný chudý dřevorubec – vdovec se dvěma dětmi – ožení. Nemůže se o ně starat, protože pracuje celý den v lese a chce, aby měly matku. Je za to potrestán. Ona je zlá a nemá je ráda. Navíc ho nutí, aby děti zavedl do lesa, aby se jich zbavila. On ze strachu z ní podlehne a zavede je na paseku s jahodami, kde je nechá a opustí. Ale je tu jeden rozdíl. U Grimmů se v jejich původní verzi chtěla dětí zbavit vlastní matka. U Němcové je to „alespoň“ macecha, která ve všech pohádkách nevlastním dětem škodí. A proč se chce matka dětí zbavit? V pozadí je krutá skutečnost.

Jeníčkové a Mařenky

Bratři Grimmové nebyli první, kteří se tématem dětí odvedených do temného hlubokého lesa a jejich touze vrátit se domů zabývali. „Jeníček a Mařenka“ se objevili v Pentameronu, díle italského sběratele pohádek Giambattisty Basileho (1575-1632). Zde krutá macecha nutí otce, aby syna jménem Nennillo a dceru Nennellu odvedl do lesa. Otec se snaží děti zachránit. Cestu domu jim vyznačí ovsem. Ten však sežere osel a děti se nevrátí.

Ještě krutější je rumunská pohádka Chlapeček a zlá macecha, dá-li se pohádkou nazvat. Zde se děti z lesa vrátí cestou posypanou popelem. Macecha proto malého Jeníčka zabije a Mařenka z něho musí uvařit pokrm. Srdce bratra schová do stromu. Otec nevědomky sní svého syna. Setra pak dá kosti do stromu k srdci. Druhý den se z bratra stane kukačka, která volá: „Sestra mě uvařila a otec mě snědl, ale já jsem teď kukačka a jsem v bezpečí před macechou.“ Vyděšená macecha po ní hodí hroudu soli. Ta jí spadne na hlavu a zabije ji.

Temné pozadí sladké chaloupky

Tyto pohádky by dětem klidný spánek nepřinesly, děsí i dospělé. A nejsou na toto téma jediné. Takové příběhy se vyprávěly i v jiných zemích. Všechny vznikly v důsledku nesmírného hladomoru, který sužoval nejen Evropu ve 14. století. Následkem sopečné činnosti v Asii a na Novém Zélandu došlo ke změně klimatu a „neurodilo“ se. Lidé několik let neměli co jíst a život byl jen krutým bojem o přežití. Údajně vyhladovělí lidé vyhrabávali i mrtvé z hrobů, aby se najedli a přežili. Někteří starší si odpustili i to poslední sousto a nechali ho mladým. Jsou však zaznamenány opačné případy. Rodiče často ponechávali děti svému osudu, aby je nemuseli živit. A, bohužel, někdy je i usmrtili. Údajně dokonce matky jedly své děti, aby samy neumřely hladem. Z pohledu tvrdé reality je pohádka o Mařence a Jeníčkovi opravdu pohádka se šťastným koncem. A proč perníková chaloupka? Jde o blouznění na smrt vyhladovělých dětí, které si představují jídlo a útulný a doslova sladký domov.