Velikonoční ostrov, známý též jako Rapa Nui, byl poprvé osídlen v roce 1200 našeho letopočtu. O pět století později (1722) přijeli první Evropané. Změny na ostrově byly archeologicky velmi dobře zdokumentovány: V průběhu času byly zničeny elitní osady, zemědělská pole ve vnitrozemí opuštěna a lidé našli nová útočiště v jeskyních. Tehdy se značně zvýšila výroba kopí s hroty z obsidiánu (sopečného skla), což naznačuje možné ohrožení či válku.
Problém s přesným odhalením historie ostrova tkví v tom, že data všech těchto událostí zůstávají nejasná. Mezinárodní výzkumný tým dopředu předpokládal, že úpadek obyvatel Rapa Nui nastal s příchodem Evropanů. "Výsledky naší studie byly pro mě opravdu překvapivé," přiznal časopisu Science spoluautor nové studie Thegn Ladefoged z Univerzity v Aucklandu na Novém Zéland.
"Někteří se přiklánějí k verzi, že původní obyvatelé zcela zničili životní prostředí na ostrově a následně vyhynuli. V opozici pak je názor, že Evropané s sebou přivezli chorobu, jež lid Rapa Nui vyhubila. Z výsledků naší studie vyplývá, že pravda je někde uprostřed. Důležitý je ovšem fakt, že mnoho osad zmizelo dlouho předtím, než vůbec na ostrov dorazili první Evropané," vysvětluje Oliver Chadwick, profesor katedry geografie a environmentálních studií na Univerzitě v Santa Barbaře.
K objasnění časové osy vědci analyzovali více než 400 nástrojů vyrobených z obsidiánu a také vločky ze sopečného skla na šesti lokacích roztroušených po celém ostrově s rozlohou 640 kilometrů čtverečních. Hlavní byly tři místa, kde měli k dispozici informace o klimatu, složení půdy a vývoji jejího využití. Jako datovací nástroj využil výzkumný tým právě obsidián. Měření absorpce vody sopečného skla jim umožnilo odhadnout stáří zkoumaných nástrojů.
Souboj s přírodou
Archeologové se nejprve vydali na severozápadní pobřeží. Místo leží v zákrytu sopky, tudíž disponuje menším množstvím srážek a relativně vysokou dostupností půdních živin. Zdejší půdu obyvatelé využívali hojně mezi lety 1220–1650. Poté se výzkumný tým posunul na vnitřní stranu sopečného pohoří, s velkým množstvím srážek, a naopak ne příliš úrodnou půdou. Domorodci obdělávali tuto zem asi sto let (1200–1300). Poté došlo k pomalému poklesu a úplnému opuštění oblasti ještě před příchodem Evropanů.
Třetí lokace na severovýchodě, kde pršelo průměrně a země měla též průměrné množství živin, vypráví jiný příběh: lidé začali využívat zdejší úrodnou oblast až od roku 1250, přičemž největší boom nastal na konci sedmnáctého století a vydržel i po příchodu Evropanů.
Závěry studie tak naznačují, že lidé Rapa Nui reagovali na přírodní překážky ve svém prostředí, než že by ho vydrancovali sami. V oblasti, kde mohli bez problémů produkovat dostatečné množství plodin, byli schopni udržet životaschopnou kulturu navzdory hrozbě nebezpečných vnějších faktorů, včetně evropských zákeřných nemocí, jako byla tuberkulóza, neštovice nebo syfilis.