Píše se rok 1983 a Angola, země rozpolcená občanskou válkou, se ocitá na rozcestí. Sever země, ovládaný prokomunistickým Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA), nalézá přítele v Československu, jež mu nabízí podporující ruku. Pomoc přicházela nejen ve finanční či vojenské formě, ale také prostřednictvím odborných znalostí. V rámci této podpory byla vyslána skupina odborníků a jejich rodin, celkem 66 lidí včetně 21 dětí, do Alto Catumbely s cílem obnovit provoz místní papírny.
Byly jim poskytnuty domy, které by se na africké poměry daly označit za luxusní. S vybavením, jako je bazén a kulturní centrum, si rodiny vytvořily malý kousek ráje uprostřed rozmanité angolské přírody. Netušili, že jejich ráj se brzy změní v boj o přežití.
Z ráje do očistce
12. března 1983 se den v Alto Catumbela zdál být jako každý jiný. Ale s prvními paprsky slunce přerušila tichý ranní klid náhlá střelba. Tento den se zapsal do dějin jako začátek největšího únosu v československé historii. Město se stalo terčem útoku vojáků UNITA, opozičních sil z jihu země bojujících proti vládním jednotkám. V důsledku přestřelky bylo zajato všech 66 Čechoslováků.
Krutý pochod džunglí
Rukojmí se brzy ocitli v pekelné noční můře. UNITA, která chtěla získat vliv na prosovětskou vládu MPLA a její spojence, donutila své zajatce k vyčerpávajícímu 1300 km dlouhému pochodu do své pevnosti. Rukojmí, oděni pouze do oblečení, v němž byli zajati, se vydali na náročnou cestu.
Noční pochody přes rozvodněné řeky, bažiny a husté lesy se staly jejich novou rutinou. Nedostatek jídla a pitné vody, stejně jako rozšířené střevní potíže, vážně zasáhly celou skupinu, obzvláště děti. Některé z nich byly na hraně fyzického vyčerpání, nedokázaly ujít ani krok navíc. Tragicky skončil 38. den pro Jaroslava Navrátila, který tomuto utrpení podlehl. Bylo mu 37 let.
Záblesk naděje uprostřed zoufalství
Záběr z příjmu zadržených čs. občanů na polním letišti
Po více než dvou a půl měsících neúnavného pochodu dorazili vyčerpaní vězni na vojenskou základnu Jamba. Tam vyšel najevo skutečný motiv jejich únosu. Vůdce UNITA Jonas Savimbi, který usiloval o politické uznání své věci, zorganizoval toto utrpení, aby si vynutil jednání s československou vládou.
Savimbiho požadavky se zpočátku setkaly s odporem, ale nakonec bylo dosaženo kompromisu. Po 111 dnech zajetí se ženy, děti a nemocní muži dostali na svobodu. Pro zbývajících 20 mužů však bylo osvobození stále jen vzdáleným snem. Byli zavřeni v malých ubikacích, odříznuti od okolního světa kde prožili další rok zajetí.
Pomalá kola diplomacie se točí
Zatímco tito muži snášeli svá každodenní muka, v Československu probíhala jednání. Po roce intenzivních diskusí a diplomatických tahanic československá vláda nakonec přistoupila na Savimbiho požadavky, uznala politickou legitimitu UNITA a zastavila dodávky zbraní angolské vládě. A tak se 1. července 1984 poslední z unesených Čechoslováků vrátil domů a jejich utrpení definitivně skončilo. Tento moment přinesl s sebou nejen velkou úlevu, ale i otázky. Otázky o ceně politiky, o lidském utrpení a o tom, co se stane, když jsou obyčejní lidé uvězněni v křížové palbě mezinárodní politiky.
Občanská válka v Angole skončila až v roce 2002, avšak pro ty, kteří zažili osudný krutý únos, skončila mnohem později. Přeživší si s sebou nesou jizvy, které nikdy zcela nezmizí.
Zdroje: cesky.radio.cz, ctidoma.cz, zpravy.aktualne.cz