Odvoz na Mount Wellington zdarma – to zní jako fér hostelová nabídka. Přidávám se k celé velké partě a vyrážíme rozhrkanou dodávkou na horu, která se tyčí přímo nad největším tasmánským městem Hobart.

Přístav ve městě Hobart Zdroj: Matouš Vinš

Autor: Matouš Vinš

Na několika místech z ní stoupá kouř, sopka to ale není. „Možná po cestě dolů potkáte hasiče, tak se nelekejte. Mají to pod kontrolou,“ přebíjí řidič svým zvučným hlasem řvoucí motor a odpovídá tak na doslova životně důležitou otázku ještě předtím, než se někdo stihl zeptat.

„Za dobrých podmínek takhle vypalují kusy buše, aby se v případě skutečného požáru oheň nemohl šířit dál. Ti chlapi dost dobře vědí, co dělají. Maximálně vás zastaví a pošlou jinudy,“ uklidňuje nás pasažéry.

TASMÁNIE
Jeden ze šesti spolkových států Austrálie
Rozloha: 68 401 km2 (asi 87 % rozlohy ČR)
37 % rozlohy pokrývají přírodní rezervace a národní parky.
Hlavní ostrov je 26. největší ostrov světa.
Počet obyvatel: 517 200 (polovina z nich žije v hlavním městě Hobart).
Nejvyšší bod: Mount Ossa – 1617 m n. m.
Časový posun oproti středoevropskému letnímu času: +8 hodin
Tasmánie je pojmenována po holandském mořeplavci Abelu Tasmanovi, který k ostrovu připlul v roce 1642.

Prudkými serpentinami vyjíždíme na vrchol, kde na nás čeká krásný – i když lehce začouzený – výhled na metropoli Hobart, záliv řeky Derwent, Tasmánský poloostrov a některé přilehlé ostrovy. A taky pěkná zima. Výškový rozdíl přes 1200 metrů je pořádně znát.

Dolů se můžeme buď vrátit stejnou dodávkou, nebo to z vrcholu sejít po svých. Do hostelu by to zabralo odhadem asi pět hodin, k autobusové zastávce na úpatí zhruba dvě. Až na jednu Číňanku, která přijela v tenké mikině a žabkách, všichni vyrážíme pěšky. Nejsme přece žádné bábovky.

Proč chybí les

Celý vedlejší vrchol hory připomíná obrovské kostelní varhany. A když píšu obrovské, myslím opravdu OBROVSKÉ.

Kam se hrabe Zlatý vrch a Panská skála dohromady. Při sestupu dolů se ale krajina rychle mění. Z téměř holé kamenité pláně s pár ubohými rostlinkami tu začíná relativně hustý les, kde rostou stromy, které jsem v životě neviděl. Stromy, které svou odlupující se kůrou „úmyslně“ podporují lesní požáry, aby zahubily veškerou konkurenci.

Najednou ale kus lesa chybí. Vypadá to jako udržovaný pás pod elektrickým vedením, ale žádné sloupy tu nejsou. Při pohledu dolů je mi ale hned jasné, co ho způsobilo, a jsem hodně rád, že o „tom“ můžu přemýšlet v minulém čase. Kdesi nahoře se nedávno utrhl pořádný kus skály a skutálel se o pár stovek výškových metrů dolů, přičemž za sebou zanechal úplnou spoušť. Zastavil se kus pod stezkou.

Obří eukalypty a svítící červi 

Aby těch divností nebylo málo, vyrážíme do národního parku Mount Field s tím, že počkáme do tmy, abychom viděli svítící červy. Konečně chápu, proč tu mají téměř za každou zatáčkou typickou žlutou značku „Pozor, klokan!“ Po cestě jich míjíme desítky. Přejetých... Mají očividně sebevražedné sklony.

Národní park Mount Field Zdroj: Matouš Vinš

Autor: Matouš Vinš

Stromové kapradiny, jedny z největších stromů v Austrálii, a spousta neznámých zvuků. Kdyby z lesa vyběhl dinosaurus, asi bych se nedivil. Člověk si tu připadá tak nějak... malinký. Zdejší eukalypty měří téměř sto metrů, což je pro představu zhruba tolik jako nejvyšší budova České republiky – brněnská AZ Tower (bez oné pověstné „kadibudky“ nahoře).

Stmívá se a les pomalu ožívá. Místo dinosaurů po lese poskakují klokani a ze stromu hned u cesty na nás kouká vačice. Jsme jí upřímně ukradení.

Obří eukalypty v parku Mount Field Zdroj: Matouš Vinš

Autor: Matouš Vinš

„Koukejte, támhle je!“ Jasné bílé světlo uprostřed úplné temnoty. Další. A další. Jsou jich stovky. Možná tisíce. Celý les kolem Russelova vodopádu jako by se proměnil v hvězdnou oblohu. Červi zvaní „glow worms“ takhle lákají svou potravu – malé mušky, které přirozeně přitahuje světlo. Když se dostanou dost blízko ke světlu, zamotají se do vláken, které červ vytvořil kolem sebe jako síťku a čeká ji už jen jistá smrt.

Nikdo z nás netuší, jak takoví červi vlastně vypadají, ani jakým způsobem jejich světlo vzniká (později jsem si dostudoval, že je princip stejný jako u českých světlušek - za vše může enzym luciferáza, a o to je zážitek magičtější. Jsem opravdu ještě na planetě Zemi?

Žádní Australané 

Další den se probouzím do sluncem zalitého Hobartu, ale po otevření venkovních dveří mám chuť se zase hodně rychle vrátit dovnitř. Podzim a nepříliš vzdálená Antarktida (asi 2500 kilometrů) si s počasím dělají, co chtějí, a zrovna dnes nám sem jižní bohové posílají pořádnou dávku ledového vzduchu.

Zdejší eukalypty měří téměř sto metrů, což je pro představu zhruba tolik jako nejvyšší budova České republiky.

Protože neodmyslitelnou součástí australského dne je i velká snídaně, zalézám do první útulné kavárničky, kterou vidím. A dobře jsem udělal – daří se mi chytit prosluněné místo u okna, a ještě tu mají dokonale podzimní snídani: pohankovou kaši s pečenými jablky a domácím mandlovým mlékem. Oheň v krbu, který se mezi tím rozhořel v hostelu, pak už jen dokonale doplňuje pocit domova. Odsud jen tak neodjedu.

Začínám chápat, že ačkoli je Tasmánie oficiálně součástí Austrálie, je to jiný svět. Australané tady nebydlí, jsou to Tasmánci. Takže i mé japonské kamarádce Mai, která zítra odlétá zpět na kontinent, místní přejí Užij si Tasmánii!

Ale všichni jsou neuvěřitelně milí a ochotní, to se musí nechat. Stopování jde samo. Hned první pán nás s Mai sveze asi o 15 kilometrů dál, než jede, jen aby se nám pak snáze podařilo chytit další auto.

Díky tomu, že Tasmánie je od Austrálie 240 km, žila si dlouho svým vlastním životem a lidé si zanechali také unikátní domorodou kulturu. Unikátní fauna a flóra se spoustou endemitů, jako je symbol celého ostrova Ďábel medvědovitý (známý jako „tasmánský čert“) nebo pravděpodobně vyhynulý Vakovlk tasmánský.

Příště na motorce

Hostel The Pickled Frog, kam jsem původně přijel na dvě noci, se mi nakonec stal domovem na celé dva týdny. A nevím, jestli mě k němu víc připoutalo teplo krbu, parta spolubydlících, nebo Hobart jako takový. Večer tu sice „chcípl pes“, ale přes den je tu pokaždé co dělat.

Každoročně přiletí víc a víc turistů a Tasmánci se ze všech sil snaží, aby jejich proud neustával. Bez turistů by totiž krom pár antarktických expedic byli slušně řečeno v háji. Nebo spíš v buši.

Ale teď už je opravdu čas odjet. Čeká mě let z Launcestonu, města na druhé straně ostrova, zpět do Melbourne. Mám štěstí – dvě slečny z hostelu tím směrem jedou půjčeným autem a nabízejí mi, abych se přidal.

Pohled na nížinu kolem města Launceston Zdroj: Matouš Vinš

Autor: Matouš Vinš

Úmyslně pro cestu napříč celou Tasmánií vybíráme delší trasu s několika zastávkami a já si celou dobu v duchu nadávám, že jsem byl líný si předchozí rok zařídit v ČR řidičák na motorku. V Asii jsem ho nepotřeboval, tady bych si ale jízdu načerno opravdu nelajzl. Takže plán je jasný... Sbohem Tasmánie, ještě se uvidíme!