Vše začalo u Einsteina
Od 80. let 17. století vědecký svět přijímal teorii Isaaca Newtona, který se domníval, že čas je zcela neměnný a v celém vesmíru stejný, bez ohledu na vnější síly či prostor. Cestování v čase tak bylo z vědeckého hlediska nemožné. Pak ale přišel Albert Einstein se svou teorií relativity. Kromě výpočtů ohledně vesmíru se zabýval i časem. Zjistil, že neměnný není. Zrychluje se nebo zpomaluje v závislosti na tom, jak rychle se pohybuje objekt či člověk. Naznačil, že čas a prostor zakřivuje gravitace. Běží rychleji tam, kde je gravitace slabší, to znamená v prostoru mezi nebeskými tělesy. A vypočítal také rychlost světla, to je tři sta tisíc metrů za vteřinu. Označil ji jako konečnou mezní rychlost a univerzální konstantu. Řekl, že se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo. Nepřímo tak naznačil, že je cestování časem možné.
Cestování časem
Každý člověk na Zemi cestuje časem, a to rychlostí jednu vteřinu za vteřinu. A právě rychlost je tím strojem času, kterým se můžeme posunout zpět či vpřed. Cokoli cestuje rychleji, než je ta vteřina, cestuje v čase. Zatím nemáme důmyslný stroj, do kterého můžeme nasednout a nastavit století nebo rok, který chceme vidět na vlastní oči. Do minulosti nás vrací vesmírné teleskopy NASA a vlastně i obyčejný pohled na hvězdy na noční obloze. Světlo ze vzdálených hvězd a galaxií k nám dorazí za velmi, velmi dlouhou dobu, a tak se vlastně díváme do minulosti.
Dle Einsteinovy teorie spolu prostor a čas úzce souvisí. A je pravdou, jak říká, že čím cestujeme rychleji, tím pomaleji čas vnímáme. A že nejde jen o „vnímání“, prokázal vědecký experiment. Při něm vědci porovnali čas na hodinách, které byly nastaveny na stejný čas. Jedny zůstaly na Zemi, druhé byly na palubě letadla, které obletělo zeměkouli. Hodiny v letadle měřily čas o sekundu pomaleji. Dalším příkladem jsou „džípíesky“. Satelity GPS obíhají Zemi rychlostí zhruba čtrnáct tisíc kilometrů za hodinu, což zpomaluje měřený čas o zlomky sekundy. Jsou však ve výšce kolem dvaceti tisíc kilometrů nad planetou, kde není tak silná gravitace. Takže čas běží rychleji. Kombinované časové rozdíly musí vědci neustále přepočítávat a upravovat. Pokud by se odchylky bez úpravy každodenně u GPSek sčítaly, navigace by nás mohla navést úplně jinam.
Stroj času
Vyrobit stroj času teoreticky lze. „Na subatomární úrovni se to už podařilo,“ říká americký astrofyzik Ron Mallett z Univeristy of Connecticut, který věří, že našel způsob, jak v čase cestovat. „Příkladem je Velký hadronový urychlovač. Ten běžně posílá subatomární částice do budoucnosti.“ Urychlovač pohání protony rychlostí 99,999999 procent rychlosti světla, což je rychlost, při níž se jejich relativní čas pohybuje asi 6 900krát pomaleji ve srovnání s jejich nehybnými lidskými pozorovateli. A jsme zpět u rychlosti.
Jak souvisí se strojem času vysvětluje J. Richard Gott, fyzik z Princetonu a autor knihy Cestování časem v Einsteinově vesmíru (2001). Říká, že pokud běžně posíláme do budoucnosti částice téměř rychlostí světla, pak stačí sestrojit vesmírnou loď, která by se této rychlosti přiblížila. Pokud by letěla alespoň rychlostí 99, 995 procent rychlosti světla, pak by se v ní mohlo cestovat do budoucnosti. Jako příklad uvádí, že třeba na exoplanetu Kepler 186f, kde je dle předpokladů voda a může být obyvatelná, by se vesmírní cestovatelé dostali za zhruba pět set let. Po prozkoumání by letěli dalších pět set let zpět. Na Zemi by přistáli v roce 3023. Vzhledem k tomu, že by se pro ně ve vesmíru čas zpomalil a jejich vnitřní hodiny by „tikaly“ jen 1/100 hodin na Zemi, zestárli by o pouhých deset let. A stejně tak by měli pocit, že ve vesmíru strávili jen pár měsíců.
Kromě rychlosti je třeba vyřešit pohon. To by mohlo být palivo z antihmoty. Zbývá ještě vymyslet, jak zajistit zásoby jídla, vody a léků apod. A pak by dobrodruhům, kteří by se chtěli vypravit do neznáma v cestě nic nebránilo.
