Pražské kongresové centrum
Jestliže budeme chtít vybírat nejošklivější, nebo alespoň nejrozporuplnější stavby socialismu, určitě mezi prvními myšlenkami vytane na mysli pražské kongresové centrum. Megalomanská stavba, která jakoby zakončovala nechvalně známý Nuselský most, si s sebou nese špatnou pověst již od samotné stavby, zahájené v roce 1975. Náklady na výstavbu takového komplexu výrazně převýšily všechno, co by se mohlo tehdejšímu Paláci kultury, jak se budova zpočátku jmenovala, podobat. A pak přišel rok 1981 a s ním slavnost přestřižení pásky. Té se ujal sám prezident Husák, ale ani tehdy se to neobešlo bez problémů. Právě v době, kdy přijížděla vládní delegace, byly poblíž na procházce děti z nedalekého Jedličkova ústavu. Aby nebyli slavnostní hosté jejich přítomností rozladěni, musely se děti “uklidit” na vzdálenější místo. Mnozí nemohli mocným tuhle pro ně možná bezvýznamnou epizodu odpustit.
Kongresové centrum Praha
Po listopadové revoluci dokonce hrozil paláci s prostory pro více než devět tisíc lidí definitivní konec a demolice, ani ne dvacet let od výstavby. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že i Kongresové centrum Praha má v našem hlavním městě své místo. A tak může být stále předmětem debat a dohadů.
Hotel International pro sovětské soudruhy
Také jste si mysleli, že slavný hotel International je stavbou, jejíž historie sahá daleko do minulosti? Pokud to této kategorie řadíme padesátá léta minulého století, pak ano. Jde totiž o dílo ve stylu socialistického realismu, které se mělo zalíbit hlavně delegacím ze Sovětského svazu. Tomu musela odpovídat také honosnost sídla – pro nejlepší přátele jen to nejlepší. I když se původně mělo jednat o poměrně skromnou vojenskou ubytovnu, změny plánů a téměř neomezený rozpočet z původního projektu udělalo něco, co nemá obdoby. Za dobu svojí existence dostal tento hotel mnoho přezdívek, z nichž snad nejvtipnější byl Sen šíleného cukráře. Stavbu také výstižně popsal v jedné ze svých známých scének Jan Werich, popisující svůj děsivý sen, v němž se ocitl na hřbitově, kde viděl právě tohle: Byla to taková úžasná stavba ... Taková ukrutná stavba ... A z ní šla věž ... a ještě jedna věž ... a ještě jedna věž ... a bylo to vošklivý! Tehdy si dovolil hodně, vždyť také později dostal zákaz činnosti.
Měla to být původně vojenská ubytovna, pak se těšili na Stalina
Největší benzínka v republice
V anketách, hodnotících architekturu z pohledu běžných lidí, tedy nikoliv v debatách odborných kruhů, často zaujímá jedno z nelichotivých předních míst mezi těmi zdánlivě nejošklivějšími budova bývalého Federálního shromáždění, stojící v těsné blízkosti Národního muzea na pražském Václavském náměstí, lépe řečeno na Vinohradské třídě. Ve své době se jí říkalo největší benzínová pumpa v republice. Odborníci to ale vidí jinak a posuzují stavby podle jiných hledisek. Z jejich pohledu jde o cennou ukázku tehdejší architektury. To ale stále nemění nic na tom, že lidem se tento pozůstatek minulé doby obecně nelíbí.
Ostravský Člověk socialistické přítomnosti
Každá doba má svoje vzory a málokterá se obejde bez toho, aby se snažila národ ovlivňovat jakoukoliv možnou cestou, třeba i uměním. A tak se právě v době normalizace začala nejen v interiérech veřejných budov, ale i na náměstích a hlavně na nově budovaných sídlištích, objevovat mnohdy až bizarní díla, hlásající víc než jednoznačně jediný a pravý směr: Kupředu, levá…
Jedním z takových příkladů je dílo Člověk socialistické přítomnosti. Jak lépe takovou skulpturu nazvat? Najdeme ji dodnes před Základní školou Josefa Valčíka v Ostravě – Porubě a jako správný naučný objekt vybízí děti k zodpovědnému studiu. Také proto je na ní vytesáno třeba pravítko, kružítko, ale také houslový klíč nebo zeměkoule.
Člověk socialistické přítomnosti
Sídliště a hlava na hlavě
Potřeba rychlé bytové výstavby vedla tehdejší plánované socialistické hospodářství k celkem děsivému kroku výstavby šedivých betonových prefabrikovaných sídlišť, kterým mnozí neřekli jinak, než králíkárny. Po léta neupravená prostranství kolem vysokých novostaveb, uvnitř kterých byly byty několika velikostí, ale v podstatě jeden jako druhý. I takové bydlení ale bylo vzácností, přijímanou s vděkem, zvlášť když šlo o byty s minimálním nájmem nebo o byty firemní. Odstěhovat se jako mladá rodina od rodičů nebylo tak samozřejmé a vlastní soukromý přístav tak ani nemusel splňovat velké nároky.
Jeden panelák jako druhý...
Tisíc a jedna stavba
Staveb a stavbiček, které nám doba socialismu zanechala, je bezpočet. Můžeme se na ně dívat jen jako mnohdy na ohyzdnosti, nebo také jako na památku na život našich rodičů nebo i na naše vlastní dětství. A kdo ví, třeba je budoucnost teprve docení.
Zdroje: ceskatelevize, wikipedie, praguecc
