Pozadí zdánlivého dobra

Kanadský Québec zažíval za vlády premiéra M. Duplessise (1936-39, 1944-59) dobu velkého temna, diskriminaci, omezování základních svobod. Konzervativní a nacionalistický „Šéf“, jak se mu přezdívalo, byl rovněž nadšený katolík. A právě v katolické církvi měl mocného spojence. Katolická církev měla na starosti sociální péči, tedy i sirotčince a ty měly finanční podporu federální vlády. Ale sirotčince nemohly být prázdné, musely tam být děti. Církev potřebovala peníze, premiér podporu církve při volbách. A tak Duplessis, sám bezdětný starý mládenec, začal rozhodovat o osudech dětí. Zdá se neuvěřitelné, že i ve 20. století děti narozené neprovdaným matkám, tedy děti zrozené „z hříchu“, jim byly odebrány a „svěřeny do péče církvi“. Do sirotčince však musely jít i děti při úmrtí jednoho z rodičů, neboť by o ně, dle premiéra nemohlo být náležitě postaráno. Násilně byly odebrány děti z chudých rodin, v případě nemoci rodičů, či byť jen dočasné ztráty zaměstnání jednoho z nich. Tyto děti čekal v québeckých sirotčincích strastiplný život.

Duplessisovi sirotci

Jen nemanželských dětí v Québecu, které skončily v sirotčincích v té době, bylo přes dvacet tisíc. K nim přibyly desítky tisíc, které byly vyrvány z rodin a tisíce z Velké Británie a Irska, které osiřely během druhé světové války. V těchto církevních domovech jim byly odepřeny nejen láska a péče, ale i vzdělání, fyzickou práci střídalo vymývání mozků. Za každý malý prohřešek dostaly nářez rákoskou a byly bez jídla. Jedna jeptiška měla na starosti víc jak deset batolat, nelze se tedy divit že, jak později uvedl ve své vyšetřovací zprávě québecký ombudsman, řeč dětí předškolního věku obsahovala jen pár samohlásek, nedokázaly se orientovat, neznaly příbory, základní hygienické návyky, až čtvrtina dětí školního věku se pomočovala.

Zdroj: Youtube

Sirotci pokusnými králíky

Nejhorší případ traumatického týrání dětí katolickou církví a státem v kanadské historii pokračoval, když po válce začalo z federálních fondů putovat více peněz na nemocniční péči. Ze sirotků se tak přes noc stali duševně nemocní pacienti a byli převezeni do sanatorií, některé sirotčince se rovnou změnily na psychiatrické léčebny. Příspěvek na „nemocného“ však byl dvojnásobný. A tehdy svěřencům církve nastalo skutečné peklo. Tělesné a psychické tresty, svěrací kazajky a elektrošoky byly součástí léčby. Mnohé z dětí prodělaly lobotomii. Tisíce zažily sexuální, psychické a fyzické zneužívání. Co však bylo ještě zrůdnější, než prostě odepsat životy normálních zdravých dětí, bylo udělat si z nich pokusné králíky. Například, na bezbranných dětech si uznávaný psychiatr D. E. Cameron zkoušel své experimenty s antipsychotikem Chlorpromazin a dalšími uklidňující léky a antidepresivy, ale i další brutální a nehumánní praktiky.

Pro léky otupělé děti se stal život noční můrou, ze které se nikdy neprobraly. Mnohé děti nepřežily, jiné spáchaly sebevraždu. Po smrti Duplessise roce 1959 sice utrpení uvnitř zdí ústavů dětí skončilo, ale v dalším životě se potýkaly s problémy, traumaty a nedokázaly se začlenit do společnosti.

V 90. letech se Duplessisovi sirotci spojili, podávali hromadné žaloby, v roce 1999 se jim od vlády, nikoli církve, dostalo omluvy a nabídka hubeného odškodného, které nebylo přijato, a tak další omluva na tlak veřejnosti a návrh vyššího odškodného přišly v roce 2001 a pak ještě v roce 2006 – pro 1 500, kteří v té době ještě žili. Miliony dolarů jim však ukradené dětství nevrátí. A tresty? Nepadly žádné. Nikdo ze zúčastněných se spravedlivého soudu a tedy ani trestu nedožil.

Zdroje: historyofrights.ca, www.freedommag.org, www.cbc.ca