Rypoši lysí žijí ve velkých koloniích hlavně ve východní Africe a odborníci nestačí kroutit hlavou nad jejich zvláštnostmi. Je to zvíře, které žije v podzemních norách, které dělníci vytvářejí dlouhými předními zuby. Vyhrabávají je pro královnu a její potomky, protože v rypoší kolonii rodí mláďata jen jediná matka, jejíž reprodukční schopnosti se nemění ani ve stáří, a které jsou všichni ostatní podřízeni. Ona si péče, jež je jí věnována náležitě užívá a svým podřízeným to dává jasně najevo. Na druhou stranu na to má právo, protože bez ní by kolonie neexistovala. Co nám to připomíná? Rozhodně spíše hmyzí společenstvo než skupinu savců.
Srst nepotřebují, jsou jako hadi
Tahle podivná zvířata také nemají srst. Pod zemí ji vlastně ani nepotřebují, a to i přesto, že jde o tvory prakticky studenokrevné. I tady se tedy pohybujeme za hranicí běžných vlastností ostatních savců, v tomto ohledu mají rypoši blíže ke světu plazů. Ani to ale ještě zdaleka není všechno. Kdybychom chtěli některé jejich životní procesy přirovnat spíše k rostlinám, také bychom nebyli daleko od pravdy. Při nedostatku kyslíku, který by jiné savce buď rovnou zabil nebo alespoň poškodil jejich mozky, “přepnou” rypoši svůj metabolismus z glukózy na fruktózu, k jejímuž rozkladu nepotřebují kyslík. Získají tak dostatek energie pro mozek i další části svého organismu na udržení jeho chodu do doby, než se situace zlepší. Není to doslova zázračná schopnost?
Neznají bolest
A pak je tady ještě další, pro nás, lidi, možná ta nejzajímavější část prozatím jen těžko pochopitelného života zvířete, kterému se někdy také říká krysokrtek. Díky tomu, že jeho tělo dokáže v průběhu let částečně blokovat receptory, které jsou zodpovědné za vnímání bolesti, mohou biologové prakticky s jistotou konstatovat, že tenhle tvor necítí bolest. Teď je na řadě výzkum, který by mohl vést k objevu principu, kterým by bylo možné něco podobného navodit i u lidí. Jistě ale nepůjde o následující měsíce nebo roky.
Mláďata rodí jen královna celé kolonie
Stáří je netrápí
Kromě toho, že rypoš necítí bolest, vlastně ani nestárne jako ostatní živočichové. Bylo by velmi těžké jednoznačně určit, v jakém věku zvíře pravděpodobně uhyne, protože změny v jeho těle prakticky nepřicházejí. V laboratorních podmínkách je schopen dožít se až třiceti let, v přírodě kolem sedmnácti. V porovnání s ostatními podobně velkými hlodavci tak má na svobodě k dobru minimálně deset, ale spíš v průměru až dvanáct let a v zajetí, tedy v podmínkách bez rizika napadení nemocemi nebo predátory, ještě o mnoho více. Jejich proces “stárnutí” se podle odborníků více podobá poločasu rozpadu u radioaktivních prvků, než postupnému podléhání věku. Dokonce ani u uhynulých zvířat nebylo možné určit přesnou příčinu smrti. Zdá se, že se jich nemoci včetně rakoviny a dalších závažných chorob, zkrátka netýkají.
Pomohou krysokrtci lidem?
Co z toho všeho plyne pro lidi? Jsou zkrátka na světě savci, kteří dokáží to, co my, lidé, nemáme šanci přírodní cestou zvládnout. Nyní jde o to, jestli se vědcům podaří rozluštit záhady fungování rypošího těla a zda budou umět svoje zjištění přenést třeba do lékařské praxe. Kdybychom dokázali potlačit bolest, vyvarovat se rakoviny, vyléčit neplodnost nebo prodloužit život díky tomu, co je možné u tak malých a svým způsobem i ošklivých zvířat, jako jsou právě rypoši, jistě bychom se posunuli zase o velký kus dál.
