Když přijde jaro a je cítit ve vzduchu, něco se se mnou každý rok stane. Popadne mě touha někam vyrazit, a je mi vlastně skoro jedno, kam to bude. Jestli jste viděli film Čokoláda s Juliette Binoche a Johnnym Deppem, tak tam to popsali přesně tak, jak to cítím. Přijde vítr a vy najednou víte, že se musíte vydat na cestu. Najednou je mi malý svět, který klidně i řadu měsíců spokojeně obývám, a žene mě to pryč. Nevadí mi vydat se na cesty sama. Je ale báječné, když na takové výlety z každodennosti najdete spřízněnou duši. V Římě byla se mnou Andrea, krásná a odvážná ženská, se kterou jsem nějakou dobu seděla v kanceláři, a když se naše pracovní cesty rozdělily, tak jsme pak začaly na cestách sdílet auto, letadlo, hotel, zážitky, trable… A tak nějak se stalo, že spolu teď momentálně na dálku konzultujeme a prostě sdílíme život, jak leží a běží.
PESTROBAREVNÝ RÁJ VŠEHO ČERSTVÉHO
Když jsem v Římě, musím vždycky na jedno místo, a není to starobylá památka, na kterou by se jezdili dívat turisté z celého světa. Před Koloseem a antickými vykopávkami dám vždycky přednost trhu na Piazza Campo de’ Fiori. Květiny a vůně čerstvého chleba, zralých sýrů, oliv, salámů, ovoce a zeleniny mi připadá naprosto neodolatelná. Když si ráno sednete ke stolu s kostkovaným červenobílým ubrusem a popíjíte vynikající silnou italskou kávu, připadáte si aspoň na chvíli jako místní. V košíku se vám vrší delikatesy a v hlavě už se vám líhnou nápady na to, co z nich doma uvaříte.
Trh na Piazza Campo de’ Fiori
Šly jsme se projít večerním městem, ve fontánách se začala rozsvěcovat světla, číšníci v bílých košilích a s černými knírky upravovali na červenobílých kostkovaných ubrusech vázy s květinami. I my dvě jsme dostaly hlad. V okolí Pantheonu je restaurací spousta, tak šlo jen o to, najít tu pravou. To se lehko řekne, ale Řím je plný restaurací, které jsou pastmi na turisty a servírují spíš americkou nebo britskou představu o italské kuchyni. Poznáte to třeba tak, že na vás z jídelního lístku kouká nabídka padesáti druhů pizzy – jenže ta se v Římě moc nejí, najdete ji na regionálním jídelníčku od Neapole směrem na jih.
KDYŽ JE Z TĚSTOVIN NÁBOŽENSTVÍ
V jedné postranní uličce jménem Via delle Coppelle jsme narazily na zajímavý úkaz: restaurace ještě nebyla otevřená, ale už před ní stála fronta italsky mluvících lidí – evidentně místních. To je podle mě vždycky dobré znamení, ti totiž vědí, jak to má všechno správně chutnat a vypadat. Tak jsme se do fronty postavily taky a dostaly jsme místo u maličkého stolečku s bílým ubrusem. Restaurace se specializovala na ručně vyráběné těstoviny, ale nabízela i další římské pochoutky. Zjistily jsme, že to bývalo řeznictví. Na zdech ještě visely háky na maso, ale přibyly poličky plné lahví s mnoha druhy italského vína. Středu restaurace vévodila skleněná kostka kuchyně, kde se rodily zázraky v podobě nádherně žlutých těstovin – kulatých i plochých nudlí, plněných taštiček s delikátními náplněmi i plátů na lasagne. Tak jsme si objednaly a začal koncert.
DOKONALÁ SYMFONIE CHUTÍ
Na stole se objevila burrata, což je mozzarella, která má smetanově tekutý střed a rozumí si báječně s čerstvě upečenou bagetou a lanýži, které byly nastrouhané navrchu. Cuketové květy plněné sýrem a obalené v křupavém těstíčku, lehkém jako vánek, se rozplývaly na jazyku.
Na talíři se salámy nechyběla mortadella s pistáciemi i finocchiona ochucená fenyklovým semínkem. Pro milovníky ostré chuti tam byla na průsvitně tenké plátky nakrájená spianata, jasně červeno-oranžová jako varování: připrav si víno, budeš mě muset něčím zapít. A to jsme teprve u předkrmů – antipasti. Další chod jsou v tradiční italské restauraci těstoviny – primi piatti. Je jich menší porce, protože budete potřebovat místo na druhý – masový chod – secondi piatti a na dolce – sladké. K tomu jsme se my už neprobojovaly, bylo toho moc. Nejdřív jsme si daly typicky římské těstoviny cacio e pepe – pecorino a pepř. Nic víc, jen tyhle dvě ingredience, které se spolu s vodou z těstovin promění v hedvábnou omáčku, která ulpívá na těstovinách a dá jim lahodnou chuť plnou umami z pecorina. Pak jsme se podělily o obrovský kus vyzrálého hovězího, propečeného medium rare, s růžovým středem a ožehnutou zkaramelizovanou krustou, nakrájeného na plátky a položeného na talíři plném salátu, ochuceném jen olivovým olejem, solí a citronem. K tomu víno primitivo, tmavě červené a plné chuti slunce, jak to italská vína umějí.
Typicky římské těstoviny cacio e pepe – pecorino a pepř
Své nadšení jsme průběžně sdílely s obsluhou a posílaly díky mistrům do kuchyně. Ti nám naopak začali posílat zpátky ochutnávkové porce svých majstrštyků – spokojenost zavládla na obou stranách. Další den jsme už nehodlaly riskovat zklamání v jiné restauraci, protože tuhle mohlo jen těžko něco trumfnout. Tak jsme tam seděly večer hned po otevření znovu, dychtivě očekávajíce další jednoduché zázraky, založené na kvalitních ingrediencích a šikovných rukou mistrů těstovin. Bravo bravissimo!
NIKAM SE MI NECHCE
Vloni asi foukal hodně silný vítr, který mě vábil na cesty. Zavál mě totiž až do země, kde vítr doslova bydlí: do Holandska. A já tu najednou bydlím taky. Tak tu teď sedím u stolu v kuchyni a píšu, za oknem je jezero, ve kterém se ve tmě zrcadlí světla domů na protějším břehu. Občas slyším poryv větru a vidím, jak se zčeří hladina. Zvláštní věc – ani se mi nikam nechce.
Magdaléna Drsová
MAGDALÉNA DRSOVÁ
Odbornice na PR, marketing a filantropii, milovnice jídla, za kterým neváhá cestovat po celém světě. O svých gastrovýletech připravuje knihu – a malou ochutnávku z ní přináší Story Magdaléniným čtenářům už teď, a to pravidelně. Magdaléna žije v Praze a Amsterdamu. www.receptnalasku.cz
Zdroj: Časopis Story