Život v Praze neutichá. Pro místní i turisty je synonymem propojení úžasné historie a architektury s moderním způsobem života. Málokdo ale ví, že pod povrchem země bzučí a tepe další Praha. A tu můžete navštívit.

Kolektory a stoky

Rozsáhlá síť kolektorů, na které dohlíží stovka lidí zajišťují pohodlný život "tam nahoře". Vedle Londýna nebo Curychu se Praha staví mezi první, jež měla vybudovanou kolektorovou síť pod povrchem země. Tunely, v nichž jsou uloženy inženýrské sítě mají délku 90 km a budovány byly už v roce 1969. Pražské kolektory jsou vysoké 2,4 metru a široké 2,7 metru.

Který fanoušek do Rychlých šípů by si nepamatoval příběh, v němž hlavní úlohu hraje stoka pod svatojakubským kostelem, v níž byl utopen legendární Ježek v kleci. Tato stoka je jen část z 3600 kilometrů, které vedou pod metropolí. Nejstarší se datuje do poloviny 12. století. Největší boom zažilo budování podzemních kanálů mezi lety 1816-1828, kdy jich bylo postaveno 44 kilometrů a ústily přímo do Vltavy. Na přelomu 19. a 20. století se se stavbou pokračovalo. Tentokrát systém kanálů končil v čistírně v Bubenči.

Podzemí v srdci Prahy

Rozsáhlé archeologické výzkumy potvrdily, jak bohaté na podzemní tunely je centrum Prahy. Spousta významných budov má ještě své vlastní sklepení nebo dokonce ulice pod povrchem země.

Pod Staroměstskou radnicí se dokonce skrývají stavby z doby vzniku Starého Města pražského. Kvůli častý záplavám musel být terén města uměle navyšován, budovy byly tedy v průběhu staletí "zahrabávány" do země. Nejstarší část podzemí Staroměstské radnice, která je přístupna návštěvníkům, je románský sál z 2. poloviny 12. století. Dokonce se zachovaly i základy o sto let mladší věže.

Pokud se rádi bojíte, navštivte katakomby pod kostelem Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Bylo zde uloženo přes tři sta rakví, v níž na věky spočinuli mniši, jeptišky, ale i šlechtici a rytíři. Systém průduchů zajišťoval takovou cirkulaci suchého vzduchu, že těla byla přirozeně mumifikována. Z důvodu sanace katakomb, která se uskutečnila na přelomu století a necitlivému zasypání některých průduchů, se však mikroklima změnilo a mumie musely být převezeny do sbírek Muzea hl. města Prahy. Katakomby byly vybudované v roce 1630 a mají délku 67 metrů.

Štoly a továrna

Pod Petřínem se rozkládá kilometr podzemních chodeb, které vznikly při těžbě uhlí, železných rud a keramických surovin. Nejdelší ze štol měří 365 metrů a za nekrásnější je považovaná tzv. štola Železitá, z níž systém potůčků vymlel malé jezírko a nachází se v ní krápníky v barvách od zelené do rudé.

I pod Starým Prosekem je systém chodeb, které mají kolem jednoho kilometru. Na začátku 20. století se zde těžil jemný písek a na druhé světové války byl podzemní prostor Hamplovy pískovny přebudován na protiletecký kryt. Tyto prostory mají dokonce svou vlastní legendu, která praví, že když Prahu navštívil Napoleon, prošel podzemními chodbami z Proseku až do Staré Boleslavi.

Do nitra Branických skal, které tvoří dominantu vltavského údolí a je proslulým nalezištěm zkamenělin, se také můžete podívat. A návštěva stojí za to. Jsou zde chodby bývalé nacistické podzemní továrny, která se pravděpodobně budovala během roku 1944 pod krycím názvem Bronzit. Co s tu mělo vyrábět není stále jasné. Tunely, které ale mají podobu výrobních hal spojenými šachtami jsou ale tak vysoké, že by se zde vešly zdvihací jeřáby a další technika.

Bunkry a kryty

Protiatomové kryty a vojenské bunkry najdete v hlavním městě téměř "na každém kroku". Na Václavském náměstí, přímo pod hotelem Jalta, je ukryté Muzeum studené války přímo v bývalém protiatomovém krytu, který měl sloužit krizovému štábu zemí Varšavské smlouvy.

Bunkr, který se o podvědomí zapsal děsivou historkou o chlapci, který v něm byl při prohlídce zapomenut a našli ho až mrtvého, je bunkr Parukářka, jež je součástí podzemního krytu Bezovka. Je zajímavý nejen tím, že má vlastní zdroj elektrického proudu a vody, ale je zde i nouzové televizní studio. To bylo naposledy použito v roce 1968 během ruské okupace.

Že se během války myslí na všechno potvrzuje kryt civilní obrany pod Vítkovem. Nedostavěná východní síť chodeb, která k němu měla vést byla vedena jako márnice. Aby byl, v případě úmrtí v krytu, prostor k ukládání těl.