Nejprve bychom se měli oprostit od předsudků vycházejících z celkového počtu světové populace. Počet lidí potřebných k udržení lidstva je podstatně menší než miliardy, které v současnosti obývají planetu.
Historický náhled
Dřívější historické záznamy ukazují, že malá společenství čítající stovky lidí prosperovala po celé generace. Vezmeme-li v úvahu paralely s obdobím neolitu, kdy se v krajině vyskytovaly zemědělské komunity s počtem obyvatel od pouhé stovky do zhruba tisíce jedinců, není koncept malých izolovaných komunit v naší historii cizí. Nelze však přehlížet význam genetické rozmanitosti. Škodlivé účinky příbuzenského křížení na zdraví a vitalitu populace jsou dobře zdokumentovány. Proto je pro rozkvět lidského druhu po apokalypse nezbytné, aby si tato společenství zachovala dostatečnou genetickou rozmanitost.
Příběh Habsburků
Ideální strategie přežití by se nezaměřovala pouze na současnost, ale předvídala by budoucí výzvy a připravovala se na ně. Varovný příklad nabízí španělská dynastie Habsburků. Sňatky v rámci rodiny byly běžnou praxí, což nakonec vedlo ke zhoršení genofondu. Neschopnost krále Karla II. zplodit dědice znamenala konec habsburské linie. Pro postapokalyptickou společnost se tak adekvátní genetická rozmanitost stává prvořadou.
Izolace před globálními katastrofami
Genetická rozmanitost však není jediným hlediskem. Dalším klíčovým faktorem je zajistit, aby komunity mohly zůstat izolovány od konkrétní příčiny apokalypsy, ať už se jedná o radiaci, biologickou hrozbu nebo jiné nebezpečí. V moderním kontextu nabízí pohled na tuto strategii reakce Nového Zélandu a Austrálie na pandemii koronaviru, které se účinně izolovaly od globálního společenství.
Inspirace ze Špicberků
Úložiště semen bylo vybudováno za polárním kruhem na norském souostroví Špicberky
To vede k myšlence vybudování specializovaných míst, která by mohla fungovat jako bezpečná útočiště během globálních katastrof. Inspirujeme-li se Globálním trezorem semen na Špicberkách, který zajišťuje semena rostlinných druhů, mohlo by lidstvo koncipovat podobné trezory nebo útočiště, které by zajistily naše přežití. Ještě ambicióznější by bylo představit si mimozemská útočiště. Vesmírná kolonizace, oblíbené téma mezi výzkumníky a nadšenci, se zabývá vyhlídkami na založení lidských kolonií na jiných nebeských tělesech.
Vesmírná kolonizace
Nedávné studie zkoumaly, kolik jedinců by bylo pro takovou vesmírnou cestu potřeba. Jedna konkrétní studie poukazuje na to, že na cestu trvající tisíciletí by mohla stačit posádka 98 lidí, kterou by tvořilo 49 nepříbuzných párů. Větší skupina by však nabízela větší genetickou variabilitu, což by zvýšilo šance na úspěšnou kolonizaci. Nejde jen o to dosáhnout cíle, ale založit prosperující společenství, jakmile se tam ocitnou. Podobně jako je tomu u letadla, které má více než jen dostatek paliva na cestu, je při cestě do neznáma klíčová redundance.
Závěrem lze říci, že i když se přesný počet může lišit v závislosti na různých podmínkách a výzvách, jedno zůstává jasné – přežití lidstva po apokalypse nezávisí jen na počtu, ale také na strategickém plánování, genetické rozmanitosti a ochotě inovovat a přizpůsobovat se. Další otázkou tedy není jen to, kolik lidí je potřeba, ale jak dobře jsou tito lidé připraveni na nadcházející výzvy.
Zdroje: phys.org, nbcnews.com, livescience.com
