Historie Pražského hradu se začala psát již v devátém století, pravděpodobně za vlády knížete Bořivoje, ale ani on nebyl prvním, kterému toto místo učarovalo. Archeologické nálezy dnes již jasně potvrzují, že skalnatý ostroh nad současnou Prahou obývali lidé již v neolitu. Byl to ale právě Bořivoj, který podle všeho nechal vystavět kostel Panny Marie a dal tak základ pro další rozvoj až do současné podoby Pražského hradu.
Pro Boha kámen, pro lidi dřevo
Na svého otce později navázal i Bořivojův syn Spytihněv, jenž se postral o rozšíření opevněného hradiště prakticky na plochu celého dnešního Hradu. Dřevěné hradby, a neuvěřitelný čtyřiadvacet metrů široký a třicet metrů hluboký příkop chránily jeho obyvatele patrně velmi dobře, když zde postupem času začaly vyrůstat další kamenné stavby, jako byl kostel svatého Jiří, rotunda svatého Víta a další. Zatímco pro službu Bohu se stavěly kostely z kamene, všichni ostatní se museli spokojit s dřevem – a to včetně knížat.
Bezpečí především
Přibližně sto let po založení hradiště se tady již při kostele svatého Jiří objevil ženský bnediktinský klášter a proměna vyvýšeniny nad naším hlavním městem dostávala nové obrysy. Dřevo na hradbách nahradilo kamení, rotunda svatého Víta padla za oběť “modernizaci” a na jejím místě, tam, kde nyní stojí katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, vyrostla bazilika. Přišel čas také na přestavbu knížecího paláce, jehož zdi byly nově také kamenné.
Nikde jinde na světě se takovou nádherou nemohou pochlubit
Reprezentace Přemysla Otakara II.
Velké změny pak areál dnešního Hradu potkaly za krále Přemysla Otakara II., který si již zakládal nejen na účelu, ale také na reprezentaci svého úřadu. Na podobě těchto míst se svým dílem podepsali také Lucemburkové, kteří zde zanechali stopu inspirovanou tehdejším francouzským stavebním stylem. Právě z jejich doby pocházel předchůdce Vladislavského sálu, využívaného dnes ke slavnostním setkáním. Zahanbit se samozřejmě nemohl nechat ani král Karel IV., jehož vizi dovedly do konce až naši dědové. Byl to právě on, kdo v roce 1344 položil základní kámen katedrály svatého Víta. Poslední práce na její dostavbě pak proběhly již za “vlády” T. G. Masaryka v roce 1929.
Hrad málem lehl popelem
Nezaháleli ani Jagellonci, z jejichž doby pochází právě Vladislavský sál nebo celé renesančně pojaté jižní křídlo Hradu. Jejich následovníci, první Habsburkové, tak přišli do značné míry již k hotovému a mohli se věnovat vybudování královské zahrady nebo letohrádku královny Anny. Vše mohlo pokračovat bez větších problémů, kdyby nepřišel ničivý požár – a Habsburkové měli plné ruce práce s opravou a dostavbou toho, co shořelo. Nebylo toho málo.
Největší na celém světě
Po dalším králi Rudolfu II. zbyla kromě jiného nádherná obrazárna a tak to pokračovalo až do současnosti. Každý z panovníků, kterým Hrad sloužil, se chtěl pochlubit příspěvkem k významnosti a kráse svého sídla. Díky tomu se dnes můžeme pochlubit hradním komplexem, který ani podle Guinnessovy knihy rekordů nemá ve světě konkurenci. Rozloha jeho areálu je skutečně největší ze všech středověkých hradů, ačkoliv se o svoji slávu tak trochu dělí s Windsorem, který menší rozlohu přebíjí skutečností, že je dodnes obývaným hradem. Češi tak mají další důvod, proč být na svoji historii hrdí. I když my bohužel často běháme po Praze jen ve snaze co nejrychleji se přemýstit z místa na místo, turisté se nestačí divit, jakou nádheru při tom míjíme téměř bez povšimnutí. Zkusme si někdy udělat jeden volný den a podívat se na Hrad očima okouzleného turisty. Jistě si všimneme i těch maličkostí, které jsme doposud přehlíželi. Jen to bude vyžadovat hodně času, jde přece, jak již víme, o největší podobný komplex na celém světě…
Zdroje: hrad, wikipedie, barcelo, travelendleisure
