Podmořské objevy

Dle údajů Národního úřadu pro oceán a atmosféru je u břehů USA přes 100 000 vraků, a to jen těch, o kterých se ví. Agentura OSN UNESCO uvádí, že je na dně světových moří hodně přes tři miliony pozůstatků lodí, z nichž některé jsou tisíce let staré. Jako, například, nejstarší neporušené, řecké plavidlo staré 2 400 let objevené na dně Černého moře v roce 2018. Stejně jako na zemi i v moři se na nějaký vrak narazí náhodou. I obyčejný potápěč, který obdivuje krásy na mořském dně může být nálezce. Také rybáři občas zachytí „něco“ z potopené lodi do svých vlečných sítí nebo na udici. Výjimkou nejsou vědci jiných oborů, kteří v moři zkoumají to své. Po ztroskotaných lodích ale hlavně pátrají mořští archeologové. Navzdory obrovskému množství trosek na dně je není snadné v nekonečných oceánech najít. Jsou tak ta pomyslná jehla v kupce sena. Nic na tom nemění fakt, že se dnes archeologové nemusí potápět do hloubek s dýchacími přístroji a spoléhat na štěstí, ale mají užitečné pomocníky.

Hledání v hlubinách

Jsou lodě, které skončily na mořském dně a z historických a dobových dokumentů se zhruba ví kde. Odborníci se tak můžou zaměřit na konkrétní místo. I tak někdy trvá roky, než se vrak podaří najít. Po potopených lodích se pátrá také na známých „nebezpečných“ místech, jako třeba Bermudy. Dále to jsou trasy historických obchodních cest a moří, místa kde se vedly války. Mapování mořského dna a pátrání dnes značně usnadňují dálkově řízené přístroje, ponorky, sonary, laserové lidary i satelitní snímky. Na místo případného nálezu vyrážejí moderní podmořská robotická plavidla, která vrak najdou, pořídí fotografie a videa a celé místo zmapují i ve značných hloubkách.

Jen pro příklad. Po Titaniku se začalo pátrat krátce po jeho potopení v místech, kde se předpokládalo jeho potopení (1912). Je nasnadě, že obrovská oblast ani technické možnosti nemohly zaručit úspěch. V roce 1977 byla vypravena pátrací expedice vedená americkým oceánografem R. D. Ballardem. Ani ta nepořídila. Ballard se vrak znova vydal hledat s francouzským kolegou J. L. Michelem v roce 1985, tentokrát s experimentální ponorkou Argo, která zkoumala dno a pořizovala fotky. Na Titanic narazila 1. září. Po třiasedmdesáti letech.

Zdroj: Youtube

A jak je to s poklady?

Pokud jde o poklady, některé z věcí, které se na lodích najdou, nemusí být zrovna cenný poklad. Mají spíš svou historickou hodnotu. I tak někteří odborníci uvádějí, že na dnech oceánů můžou ležet drahé kovy v hodnotě až 60 miliard dolarů. Pokud někdo na nějaký vrak narazí, ani v oceánu neplatí pravidlo, že kdo si to najde, tomu to patří. Je povinen nález nahlásit příslušným úřadům. Ve svém vlastním bádání může pokračovat jen s povolením a za přísných opatření, aby nenarušil jeho archeologickou hodnotu. Na historické vraky se vztahují ochranná opatření. A přestože se zákony o ochraně zpřísnily, je tu stále pro ochránce problém. Dochází k rabování a to převážně v mezinárodních vodách. Mnohé cenné artefakty bohužel končí na černém trhu.

Různé státy mají ohledně historických vraků své zákony a svá pravidla. Obvykle se o ně starají a chrání země, kterým patří vody, kde se nachází. Problém je, když si na vrak činí nárok jiná země. To se stalo v roce 2007, kdy americká společnost našla u Portugalska vrak španělské fregaty potopené v roce 1804 a nárokovala si mince v hodnotě miliardy dolarů. V zájmu Španělska se případu ujal přední americký advokát J. Goold. Spor v roce 2012 pro Španělsko vyhrál. „Byl to obrovský okamžik. Nejde jen o poklad. Je to historie Španělska. Mnoho lidí zapomíná, že jsou vraky místem odpočinku lidí ztracených na moři.“ Částečně i díky tomuto případu dnes mezinárodní společnosti „do značné míry“ uznávají, že loď zůstává majetkem národa, i když se potopí na území jiného státu, či v mezinárodních vodách.

Zdroj: Youtube

Podmořská archeologie spolupracuje s mnoha světovými institucemi a respektuje námořní právo. Poklady i vraky jsou přece součástí podmořského kulturního a historického dědictví nás všech.

Zdroje: www.nationalgeographic.com, www.theguardian.com, www.history.com