Jak vybudovat takovou podzemní továrnu? Pro Němce to tehdy nebyl takový problém, hlavně z pohledu shánění pracovní síly. Koncentrační tábory byly přece plné lidských těl, která byla určena jen k likvidaci. Měli tedy před smrtí ještě posloužit při takto otrocké práci. Vězni tehdy byly do takových komand dokonce prodáváni, což se velmi příjemně odráželo na účtech SS. Stejně to bylo i v případě proměny bývalého vápencového dolu uvnitř vrchu Bídnice na německou válečnou továrnu, dobře ukrytou před spojeneckými letadly. Na proměně uměle vybudovaných jeskyní na továrnu pracovalo na dvě stovky firem a víc než tisícovka dělníků. Zpočátku jen skuteční zaměstnanci, brzy se ale přišlo na levnější variantu využití vězňů z koncentračních táborů. Těch tudy na své cestě ke smrti prošly na čtyři tisícovky, zvláště ti z nedalekého Terezína.
Prostory bylo třeba upravit
Samotná proměna začala po nezbytných přípravách na jaře roku 1944. Plánovaná továrna dostala označení Richard B5. Značka B5 dávala tehdy najevo, že jde o prostory, které je nutné před využitím k výrobě upravit. A byli to právě vězni, kteří dostali většinu těžké manuální práce na starost. V koncentračním táboře k tomu účelu bylo dokonce zřízeno speciální čtyřsethlavé komando Richard, oddělené od ostatních vězňů. Později bylo doplněno dalšími dvěma skupinami hlavně židovských vězňů.
Součástky motorů i elektronky
Co všechno mělo být součástí budované továrny? Kromě samotných podzemních prostor pro válečnou výrobu šlo o drobnější stavby v okolí kopce. Byly to administrativní budovy a technické zázemí, jako třeba poměrně mohutný přívod vody z nedalekého Labe. Přibližně půl roku po zahájení stavby začala továrna fungovat, i když zatím jen v omezeném provozu. Z útrob Bídnice vycházely části spalovacích motorů pro bojová vozidla, později se tady rozjela také jemnější výroba elektronek a dalších podobných tehdy moderních součástek pro nejrůznější technická zařízení. Němci měli s Richardem ale ještě mnohem větší plány. Časem mělo podzemí sloužit pro výrobu leteckého paliva.
V takovéto 'kondici' byli dělníci, kteří budovali továrnu Richard
K explozi nedošlo
I když se blížil konec války, nacisté si prohru nechtěli a snad ani nesměli připustit. Na dostavbě továrny a výrobě v místech, která již byla provozuschopná, pokračovali až do 4. května roku 1945. O den později byl koncentrační tábor, za jehož ostnatým drátem doposud živořili nedobrovolní zaměstnanci Richarda, a tím okamžikem skončila také aktivní činnost nedobudované podzemní továrny – jedné z těch, která měla zachránit německou ekonomiku a prodloužit válku až do vítězného nacistického konce. V době, kdy již bylo jasné, že se jejich děsivé naděje blíží ke konci, rozhodli se Němci veškerou předchozí práci zahodit a továrnu vyhodit do povětří. Z neznámého důvodu ale k explozi nedošlo a na další pokusy už neměli čas. A tak po jejich řádění zbyl důkaz i po konci války.
Místo piety skládka
V poválečných letech bylo třeba vymyslet, co bude s těmito prostory dál. Nápadů bylo hned několik, jeden z nich uvažoval například o zřízení památníku, ale k tealizaci se nikdy nikdo neodhodlal. Dnes slouží umělé jeskyně jako skládka nebezpečného odpadu a pomalu, ale jstě, se rozpadají. Zdá se, že tak to už také zůstane, i když se stále objevují snahy o pietnější upravu tohoto místa.
Zdroje: wikipedie, tovarnarichard, litomerickydenik
