V Kapadocii nejsou podzemní města žádnou výjimkou, je jich zde kolem čtyřiceti, ale Derinkuyu si může ke svému jménu připsat hned několik zajímavostí. Jedná se například o nejhlubší z kapadockých měst a patří i mezi nejrozsáhlejší. Město bylo vyhloubeno do měkké vulkanické horniny, jež se velmi snadno opracovávala. Záhadou ale stále zůstává, kdo a kdy neuvěřitelné město postavil.
Město ztracené a znovu nalezené
Město mohlo ve své době poskytnout přístřeší několika tisícům lidí, aniž by ztratili komfort, a dokonce se zde mohl ubytovat i jejich dobytek. Jak je tedy možné, že takovou výjimečnost ukrývala země tak dlouho? A jak to, že tedy město bylo nakonec objeveno?
Jeden obyvatel Kapadocie město objevil zcela náhodou, v roce 1963, když při vrtání do zdi narazil na temnou místnost. Ta se však později otevřela do prostoru, jenž by pojal až 20 tisíc lidí. Svou rozlehlostí se město zařadilo k největším podzemním úkrytům v oblasti. Důvodem, proč zde tato města vznikala, byla totiž právě nutnost ukrýt se před nepřáteli.
A že národů, jež oblast ovládaly, bylo skutečně mnoho. K jedněm z posledních, kdo se do města ukryli, byli kapadočtí Řekové, jež zde pobývali v roce 1909. A pak se na existenci temného města pod zemí naprosto zapomnělo.
Bezpečnost i komfort
Nad podzemním veleúkrytem se samozřejmě nacházelo i město obvyklé. Jeho obyvatelé ale neměli o tom, co jim leží doslova pod nohama, ani tušení. Díky mísení nejrůznějších národů a populační výměně mezi Tureckem a Řeckem se totiž jednotná historie jaksi “vytratila”.
Samotné město Derinkuyu zasahuje 76 metrů pod zem v osmnácti různých úrovních, z nichž osm bylo zpřístupněných! Po překvapivém objevu o téměř 60 let později byla totiž kromě města samotného odhalena celá síť tunelů, z nichž je nyní polovina dostupná turistům z celého světa. Ti tak mohou obdivovat gigantický prostor, kde dokázalo až 20.000 lidí v bezpečí přežít invazi díky sofistikovanému systému ventilačních šachet, díky studnám a mohutným kulatým kamenným dveřím, které zaručovaly nedobytnou ochranu.
Kromě těchto bezpečnostních prvků bylo ale pamatováno i na komfort – byly zde zbudovány vinné sklepy, společenské haly, kaple, školy, pracovní místnosti s olejovými a vinnými lisy, stáje pro koně a dobytek – celá tato „infrastruktura“ navíc propojená rozlehlým systémem komunikačních pasáží.
V rámci zmíněných osmnácti úrovní města našli vědci dále i kuchyně, ložnice, koupelny, sklady potravin, studny, sklady zbraní, kostely, školy, hrobky a stáje – zkrátka místnosti různých velikostí pro různé potřeby.
Ukázalo se, že velké prostory poskytovaly ideální místa pro společenská setkání a školní výuku. Je proto evidentní, že lidé plánovali zde být zcela soběstační. Více než padesát ventilačních šachet přivádělo vzduch shora, zatímco tisíce menších potrubí tento vzduch distribuovalo po celém městě.
Propojený systém mezi městy
Někteří archeologové se domnívají, že 8 kilometrů dlouhá chodba spojuje Derinkuyu s dalším úžasným podzemním městem v Kaymakli. To naznačuje, že mezi různými civilizacemi regionu Kappadokie existoval určitý stupeň spolupráce.
Původce? Neznámý…
Věk Derinkuyu a kdo jej postavil, není stále jisté. Je známo, že oblasti Anatolie dominovali mezi lety 1600 př. n. l. do roku 1200 př. n. l. Chetité. Pak se ale Chetitská říše rozpadla na menší skupiny, pravděpodobně kvůli několika invazím a válkám. Následně se do oblasti z Balkánu nastěhovali Frýgové. Pokud tedy skutečně postavili obydlí Chetité, jak se domnívá řada učenců, mohlo to být dávno před rokem 1200 př. n. l.
Jiní odborníci se domnívají, že podzemní město vybudovali Frýgové. Pakliže by to byla pravda, stalo by se to v období 1200 př. n. l. až 800 př. n. l. Později byli v Kappadokii přítomni Peršané, Makedonci (Alexandr Veliký), Řekové, Arméni, Syřané a mnoho dalších skupin.
Nejstarší písemná zmínka o podzemních městech v království Kapadokie přitom pochází od řeckého historika – vojáka, pojmenovaného v roce 370 př. n. l. Xenophon. Ten strávil v oblasti nějaký čas a aktivně cestoval po celém regionu. Ve své práci „Anabasis“ říká: „Domy zde byly pod zemí, s ústími jako u studny, ale dole prostorné; a zatímco pro těžká zvířata byly vchody tunelovány dolů, lidští obyvatelé sestupovali po žebříku. V domech byly kozy, ovce, dobytek, drůbež a jejich mláďata; a všechna zvířata byla odchována a odnesla své krmivo tam v domech.“
Nakolik jsou tyto zmínky vztaženy právě k Derinkuyu, se zatím můžeme jen domnívat
Zdroje: