Vesnička Botiza leží v malebných kopcích Maramureše, kopcovitém kraji severního Rumunska. Vzduch je čisťounký, jak je to jen možné, a má to svoji logiku – nikde není vidět ani jedno auto.
Ženský versus mužský svět...
Cestou míjíme jen občasné koňské spřežení, asi tak jediný dopravní prostředek sloužící k přepravě lidí i nákladů. Ti, co se nevezou, jdou pěšky, ale nezahálejí.
Ženy většinou při chůzi pletou, a zdá se, že jsou na to tak zvyklé, že se nemusejí dívat ani na cestu, ani na pletení. Zastaví se se sousedkou a pořád pletou. Anebo předou. Při předení se ale špatně chodí, a tak předou hned u plotu, aby vše viděly a nezmeškaly nic, co se na ulici děje.
Muži, pokud nesedí s kamarády a skleničkou něčeho ostrého v ruce, řežou dřevo. Všichni se hned chtějí dát do řeči, ale rumunsky neumím, a oni zase neovládají nic jiného než rumunštinu, tak zůstáváme u úsměvů a pokyvování hlavou, prostě u takové univerzální řeči. Časem se určitě dozvědí od naší hostitelky (francouzsky mluvící manželky zřejmě nejbohatšího muže ve vesnici), s kým měly tu čest. Možná přitom i budou plést, aby nezahálely.
Velký den
V místním kostele a na hřbitově se chystá se velká oslava – mše a pravoslavný rituál za nedávno zesnulého. Scházejí se snad úplně všichni, oblečeni ve svých tradičních krojích, které jsou vlastně zároveň i oblečením každodenním. Starší ženy v těžkých černých, barevně vyšívaných sukních, hlavy zahalené v černých šátcích. Tradice se dodržuje a zdá se, že ani mládež se proti tomu nestaví. Mladé dívky také nosí na hlavách šátky, akorát jsou barevnější.
V kostele je úplně plno. Rumuni vyznávají východní ortodoxní křesťanství a místní svatostánek je celý vymalovaný nádhernými ikonami svatých. Ženy se shlukují u zapálených svíček v tiché modlitbě. Po mši se všichni odeberou ven, kde se odehrává další obřad. Mrtví se zde oslavují se vší úctou a vážností. Farář slouží mši za zesnulého, venku na sluníčku a v mraze, a bochníky chleba jsou stejně důležitou součástí rituálu jako modlitby.
Mladí se baví a staří... dohlížejí
A protože je to den sváteční, odpoledne se promenáduje. Mladé dívky se houfně procházejí po hlavní ulici a chlapci si je pokoutně prohlížejí. Celou tu záležitost si zase z povzdálí pokradmu prohlížejí starší ženy, tak aby vše bylo pod kontrolou. A přitom samozřejmě pletou, ty svetry, šály a čepice, aby se jim lépe překonávaly ty maramurešské mrazivé zimy.
Muži se moc nezúčastňují, raději si v místní rozlejvárně koupí láhev pálenky a uklidí se někam ke zdi, kde nejsou příliš na očích, a kde si nerušeně a vesele povídají, pokuřují a popíjejí.
Život zde je nejen tradiční, ale i těžký. Pere se hlavně v řece, a to za každého počasí. Chléb je je sice z pekárny, ale ve vesnici se jiný artikl k prodeji nenajde, vše ostatní si lidé dodnes pěstují a vyrábějí sami.
Tento úchvatně malebný kraj, hluboko v přírodě a daleko od chaotických měst, s úžasně příjemnými, přátelskými a pohostinnými lidmi, oblečenými do tradičních krojů a dopusud žijícími v tradičních dřevěných domečcích a v blízkosti kostelů (jež jim dávají duchovní jistotu), je zřejmě jednou z posledních bašt tradiční kultury, jež jinde v Evropě už prakticky zanikla.