Vymazáni v neexistujícím městě
Druhá světová válka skončila, rozpoutala se však válka studená mezi dvěma světovými supervelmocemi. Jako v každé válce zde hrály velkou úlohu zbraně. Obě země potřebovaly v síle zbraní převálcovat tu druhou. USA už svou jadernou zbraň měly, Sověti nemohli zaostat. A tak v roce 1946 v naprostém utajení začali budovat Majak, kombinát na zpracování jaderného odpadu a výzkumné středisko vývoje jaderných zbraní. V jeho blízkosti pak město s kódovým označením 40. Z celého území Sovětského svazu sem byli „dopraveni“ přední vědci s jediným cílem: sestrojit atomovou bombu. Kromě zaměstnanců Majaku se obyvateli města stali i obyčejní dělníci a pracují v oblastech každodenního života.
Tehdy (dle odhadů) stotisícové město Město 40 nebylo zakresleno v mapách, totožnost obyvatel byla utajena, nebyli zahrnuti ani do sčítání obyvatelstva SSSR. Zpočátku jim byl zakázán kontakt s rodinou, nesměli psát dopisy, telefonovat, opustit město. Byli naprosto odříznuti od venkovního světa. Do města byl povolen přístup jen na zvláštní povolení.
Život v ráji
Ozersk bylo něco jako vězení, řeklo by se. Jeho obyvatelé tam však začali žít normální život. A z hmotného hlediska mnohem lepší, než měli mnozí obyvatelé Sovětského svazu, kteří po válce zažili hlad a bídu. Ozerští zde byli privilegovanou vrstvou a měli se jako v pohádce. Nejenže žili ve svých bytech, tedy rozumějme ve skutečných bytových jednotkách, což byl tehdy naprostý luxus pro mnohé rodiny nejen v socialistickém bloku, ale regály obchodů nečpěly prázdnotou, jako dlouhé roky sovětské „potraviny“. Obyvatelé měli všeho dostatek. Od běžných potravin přes tehdy exotické banány až po kaviár. Měli zaručenou kvalitní lékařskou péči a pro své děti vzdělání. Příslušné úřady se postaraly i o bohatý kulturní život, sport.
Cena značně stoupla
Cena, kterou občané Ozersku platili za pohodlný život byla loajalita k vlasti, tedy uchování tajemství o své práci a životě. Ale také cenu, o které neměli tušení. Z Majaku byl do okolních jezer a řek vypouštěn jaderný odpad. Dle odhadu jde celkem o 200 milionů curie, což jsou čtyři výbuchy Černobylu. To ale místní úřady popírají. Nicméně ve městě a okolí se postupně začal zvyšovat počet „záhadných“ nemocí a úmrtí.
„Poplatek“ za tamní život se značně navýšil v roce 1957. V Majaku v jedné z nádrží na skladování jaderného odpadu selhal chladící systém, teplota začala stoupat a dne 29. září došlo k výbuchu. Radioaktivní mrak se nesl dál a zamořil plochu až 20 000 km². Obyvatelé postižených oblastí nebyli o havárii kvůli utajení projektu v Majaku informováni. Evakuace 10 000 obyvatel zasažených oblastí začala až po týdnu a důvod jim byl zatajen. Po japonské Fukušimě Daiči (2011) a sovětském Černobylu (1986) to je největší jaderná katastrofa. Její rozsah byl dlouhá léta tajen a přesný počet obětí není ani dnes znám. (Pro podrobnější informace viz související články).
Ozersk, aleje
Nejzamořenější místo na planetě
Stále za plotem a hlídaný strážemi je dnes Ozersk malebné město. Je obklopeno lesy a jezery, ulice lemují aleje stromů. V parcích skotačí děti, na lavičkách posedávají senioři, maminky se procházejí s kočárky. Na rozdíl od svých rodičů obyvatelé však dnes znají pravdu. Radiace v jezerech je dvaapůlkrát větší než v Černobylu a jezero Karčaj, kde se odkládal radioaktivní odpad, je dokonce nejzamořenější místo na planetě. Místní mu říkají jezero smrti či plutoniové jezero. Úroveň radiace v ovzduší občanům ukazují geigerovy čítače. Je až pět krát větší než v černobylské oblasti. Cedule na kraji města upozorňuje na zákaz vstupu. Cizinci a Rusové, kteří zde nemají trvalý pobyt, musí mít pro vstup zvláštní povolení FSB (ruská tajná policie).
Plot a stráže tu však nejsou proto, aby z Ozersku lidem utéct. Mohou odejít. Proč ve městě, ve kterém jim hrozí pomalá smrt zůstávají? Vždyť je tu dvakrát vyšší pravděpodobnost onemocnění rakoviny plic, jater a kostí a vysoký výskyt chronického radiačního syndromu. S rakovinou se tu rodí i děti. Mají tu vše, co potřebují, jistotu a bezpečí. Zajištěnou a velmi dobře placenou práci. Většina se tu narodila, založila rodinu. Žili zde jejich rodiče. Jiní si prostě jen užívají „exkluzivního“ života. Obyvatelé věří, že žít v uzavřeném městě je stále prestižní záležitostí a že je to město intelektuálů. Jsou na něj hrdí. Díky vysoké úrovni škol tu mají jejich děti šanci na úspěšnou budoucnost. Stále odříznuti od světa ve svém ráji, ve kterým je před vetřelci chrání plot, jsou prostě spokojeni.
Zdroje: www.theguardian.com, www.youngpioneertours.com, www.news.com.au
