Isla de las Muńecas býval obyčejným ostrovem, který vypadal jako několik jeho sousedů. Plný zeleně lákal k založení farmy a pěstování plodin. To byl také sen Dona Juliana Santana Barrera, který se sem v padesátých letech minulého století přestěhoval. Netušil však, že toto rozhodnutí mu obrátí život naruby.
Na ostrov proudí stovky turistů, kteří chtějí dílo posedlého farmáře vidět na vlastní oči
Nebylo lehké žít na ostrově osamocený život, byl obklopen pouze lekníny a vodou. Nikdo se už dnes nedozví, jak to doopravdy bylo, ale farmář prý u ostrova našel tělo utopené dívenky. Snažil se ji oživit, ale marně. Zanedlouho viděl v kanále plavat panenku a Dona Julian ji s myšlenkou, že patřila oné dívce, vylovil. S cílem projevit utonulé úctu a dát její duši možnost návratu, panenku zavěsil na strom. Od té doby se muž změnil.
Poháněn neviditelnou silou začal sbírat další a další panenky, maloval na jejich obličeje a zavěšoval je na stromy. Vypráví se dvě verze, za jakým účelem farmář panenky sháněl. První je, že je sbíral, aby si duch dívky měl s čím hrát, a další verze příběhu zase mluví o tom, že ho její duch nepřestával pronásledovat a našeptával mu, že chce více panenek. Hračky nacházel v kanále, na skládkách odpadu nebo je získával výměnou za své zemědělské produkty. Dohromady sehnal více než 1 500 panenek.
Jeho hororová atmosféra a tajemný příběh však neunikl pozornosti okolním obyvatelům, turistům i filmařům
Osamělý muž obklopený panenkami, z nichž některé z nich vypadají jako znetvořené mrtvoly dětí s krvavými šrámy, se prý s faktem, že utopenou holčičku nedokázal zachránit nikdy nesmířil. Jeho tělo našli v roce 2001. Na stejném místě, kde údajně našel onu dívku. Don Julian Santana Barrera ukončil svůj život a utopil se.
Isla de las Muńecas býval obyčejným ostrovem, který vypadal jako několik jeho sousedů
Od té doby na ostrov proudí stovky turistů, kteří chtějí dílo posedlého farmáře vidět na vlastní oči. Jsou totiž všude. Na stromech a na zemi, seskupené na dřevěných plotových sloupech nebo visí na prádelních šňůrách jako prádlo. Jejich mrtvé oči hledí z poloprázdných důlků a jejich špinavé vlasy visí jako pavučiny, kůže je strupovitá, odlupuje se a jejich kypré končetiny jsou roztroušeny všude – paže a nohy jsou rozházené nahodile, hlavy bez těla jsou nabodnuté na kůly. Navíc se vypravuje, že pohybují hlavami, šeptají se mezi sebou a mrkají. Torza panenek se staly útočištěm pro hmyz a jejich bzučení z jejich útrob opravdu nahrává fantazii.
Ostrov, který se nikdy neměl stát turistickou atrakcí
Ostrov na první pohled i za denního světla vypadá děsivě a hned vás napadne, že toto dílo nemohl vytvořit zdravý člověk. Příběhy duchů jsou však součástí místní tradice. V Cuemanco, jednom z doků, jsou četné kříže a plakety věnované La Lloroně, „Plačící ženě“. Místní vypravují, že aby mohla být s mužem, kterého milovala, zabila své děti. Ten ji ale odmítl a ona se utopila. Když jsou ostrovy pokryté mlhou, mnozí tvrdí, že v okolí slyší naříkat ženu, která své děti zoufale volá.
(Zdroj: /isladelasmunecas.com/ a en.wikipedia.org/wiki/The_Island_of_the_Dolls)
