Slezskoostravský hrad se tyčí v krajině nedaleko soutoku Lučiny a Ostravice již od druhé poloviny 13. století. Tehdy právě tudy procházela tak zvaná zemská stezka, spojující Opavu s Krakovem, která nedaleko hradu překračovala státní hranice. Hrad měl tedy důležitý úkol – byl hradem strážním a jako takový také vypadal. Jeho dva a půl metru široké a čtyři metry vysoké hradby dávaly všem jasně najevo, že s jeho dobýváním by měli případní nepřátelé opravdu plné ruce práce.
Udatný majitel s pochybnou pověstí
Když se v roce 1327 změnily hranice a hrad přestal plnit svoji úlohu strážce území, změnil několikrát své majitele, až se dostal do rukou husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán. Byl to zdatný bojovník, který dokonce vedl radikální husity v bitvě u Lipan, kde se setkali se zbraněmi v ruce s tehdejšími umírněnými katolíky. Věřit se mu ale příliš nedalo. Právě z tohoto boje podle některých historiků “narychlo odešel” ještě před jeho koncem a způsobil tak smrt mnoha svých spojenců. Kromě toho se o něm říkalo, že šlo o neobyčejně krutého, neobyčejně sebevědomého a chamtivého muže.
Na Slezskoostravském hradě si svoji zábavu najde každý
Do módy přišly zámky
Po smrti Jana Čapka se na hradě střídaly lepší časy s horšími, přestavba střídala přestavbu, a tak se měnil z opevněné pevnosti do zámecké podoby tak, jak velela tehdejší móda. Největší významu přitom tehdejší zámek měl v šestnáctém století, kdy patřil Bedřichu Sedleckému z Choltic, představiteli tehdejší těšínské opozice. V té době se tady dokonce na své cestě za ženichem Zikmundem III. Vasou zastavila na krátkou “rozlučku se svobodou” tehdy ještě budoucí polská královna Anna Rakouská, což byla pro zámek, jeho majitele i celý kraj velká událost.
Uhlí: radost nebo zkáza?
Velký zlom, který se po dvou stoletích ukázal jako bezmála likvidační, nastal ve druhé polovině osmnáctého století. Právě tehdy zde byla objevena ložiska uhlí, které samozřejmě chtěli majitelé využít pokud možno do posledního černého kamínku. A tak začala těžba, jež zpočátku nikoho příliš netrápila. Rodina Wilczků, která tehdy zámek vlastnila, se pustila do dolování s takovou vervou, že se z hraběte Františka Josefa Wilczka brzy stal jeden z nejbohatších podnikatelů v tomto oboru v celé zemi.
Zámek nikoho nezajímal
Všechno by bývalo bylo v pořádku, kdyby se uhlí nenacházelo stále blíž a blíž zámku, až důlní šachty začaly zasahovat přímo pod jeho základy. To už začal mít původní hrad namále. Když navíc po dalších sto letech, v roce 1780 vyhořel, začali jeho majitelé konečně uvažovat o rekonstrukci – a místo zámeckého sálu postavili pivovar. Při té příležitosti zjistili, že se jim zámek postupně, téměř nepozorovaně, za dobu těžby uhlí propadl o více než deset metrů pod úroveň, ve které dříve stával. V roce 1945, kdy byl rodině Wilczků vyvlastněn, to bylo dokonce už celých 16 metrů!
Po staletích smůly konečně štěstí
Zámek tedy patřil státu, ale bývalý režim si s jeho osudem příliš těžkou hlavu nedělal. Těžba pod ním pokračovala stavba se dál propadala a devět let po jejím převzetí do péče lidu byl dokonce vydán demoliční výměr, který měl umožnit její likvidaci. K té sice nakonec naštěstí nedošlo, ale i tak stavba chátrala dál, až do roku 1998, kdy se na ni usmálo štěstí. Ostravští radní se usnesli, že takovou památku nenechají jen tak spadnout a objekt, na který mělo město tehdy předkupní právo, odkoupili a zajistili její postupnou opravu.
Dnes se na Slezskoostravský hrad můžeme zase dojít beze strachu podívat, a to buď na prohlídku nebo i na jednu z mnoha kulturních akcí, které zde pořadatelé nabízejí jak milovníkům hudby, tak i divadla nebo výtvarného umění. A pro ty odvážnější je tady dokonce i strašidelné sklepení…
Zdroje: obnova, slezskoostravskyhrad, ceskyrozhlas, wikipedie
