Abychom se dostali k Oku Sahary, museli bychom se vydat do pouštní oblasti západní Afriky, konkrétně do Mauretánie. Právě tady je možné najít kruhovitý útvar, zajímavý nejen svojí podobou, ale také vlastnostmi. Ze země si jej ale celý určitě neprohlédneme, protože se rozkládá na ploše kolem tří tisíc čtverečních kilometrů, jeho průměr je přibližně padesát kilometrů a hranice tvoří hory a duny.
Krajina jen pro ty nejodolnější
V lepších měsících, kdy je v jinak vyschlé krajině k dispozici přece jen alespoň trocha vody, se střed Oka Sahary, rozhlehlá solná pláň, zaplní podzemní vodou. Tento malý zázrak dává krajině na poměrně krátkou dobu modravou korunu krásy a místním rostlinám a zvěři vítanou možnost osvěžení. Nemohou to být ale zvířata ledajaká. V takto tvrdých podmínkách přežijí jen ti skutečně nejodolnější, jako jsou antilopy, pískomilové, gazely nebo v našich zoologických zahradách tak oblíbení dikobrazi. Našli bychom tady samozřejmě také plazy a hmyz, tedy živočichy, kteří se pravidlům drsného života přizpůsobují poměrně dobře.
Oko Sahary
Poušť na mořském dně
I když je to poměrně zvláštní, oblast Oka Sahary byla v minulosti mnohem zelenější. Její historie sahá až do prvohor, tedy do doby starší než půl miliardy let. V té době bychom zde ale ještě nenašli vyschlou krajinu, a dokonce ani zelenající se lesy. Celá tato část světa byla tehdy součástí mořského dna. Druhohory sem pak přinesly, stejně jako do mnoha dalších míst, velké změny. Na dně moře se usazovalo množství sedimentů, vytvářely se hory, zemská kůra pukala, měnilo se všechno, co se změnit mohlo.
Místo pro pohodlný život
A tak se v průběhu dalších milionů let postupně celá oblast navyšovala, hladina moře klesala a na povrch se tak dostalo také Oko Sahary. Ani tehdy se z něj ale ještě nestalo vyschlé a opuštěné místo. Hojné archeologické objevy hlavně kamenných nástrojů z doby před více než 1,7 miliony let dokazují, že šlo o poměrně hustě osídlenou, a tedy i pro život příznivou krajinu.
Oko Sahary objevili z vesmíru
I když byl tento speciální geologický útvar už v dávné minulosti využíván například cestujícími kupci jako orientační bod na jejich pouti, v celé jeho kráse jej prvně uviděli až američtí astronauté White a McDivitt v roce 1965. Tehdy se ale vědci domnívali, že jde o kráter, který na Zemi zůstal po dopadu meteoritu na samém počátku její historie. Až později bylo odhaleno, že se jedná o tak zvané Richatové struktury, vzniklé v průběhu milionů let bez zásahu z vesmíru.
Zdroje: ourbreathingplanet, geologyscience, heritagedaily
