K supervulkanické erupci sopky Toby došlo zhruba před 75 000 lety v místě dnešního jezera Toba na Sumatře v Indonésii. Jednalo se o jednu z největších známých výbušných erupcí v historii Země. Teorie tvrdí, že tato událost způsobila globální sopečnou zimu trvající šest až deset let a možná i 1 000 let dlouhou epizodu ochlazování.
Teorie
Novinářka Ann Gibbons, s níž později souhlasili i další vědci, představila v roce 1993 teorii, podle níž došlo v evoluci člověka k náhlému příkrému zúžení populace. Její teorie vycházela právě ze sopečné erupce.
K erupci sopky Toba došlo na současném místě stejnojmenného jezera v Indonésii. Jednalo se o poslední a největší ze čtyř erupcí komplexu Toba Caldera během čtvrtohor, jejíž intenzita vulkanické explozivity (VEI) dosáhla čísla 8, což je zároveň i nejvyšší hodnocení ze všech známých erupcí na Zemi.
Množství vyvržené hmoty bylo přinejmenším 12krát větší než při největší sopečné erupci v nedávné historii a vybuchlá hmota Toby pokryla celou jižní Asii vrstvou popela silnou asi 15 centimetrů. Deka sopečného popela byla také rozložena nad Indickým oceánem, Arabským mořem a Jihočínským mořem.
Sopečná erupce je většinou nádherná podívaná. Ale život ohrožující.
Zánik pravěkého člověka
Sopečná erupce měla málem na svědomí zánik lidského pokolení. Výbuch následovalo šestileté období tzv. vulkanické zimy a rovněž tisíciletá doba ledová s poklesem průměrných letních teplot až o 12 °C, což způsobilo zánik převážné části populace tehdejšího člověka moderního typu, ať již šlo o neandertálce nebo poslední zástupce větve Homo erectus, člověka floréského. Na světě zůstalo pouhých deset tisíc dospělých jedinců, jež byli převážně ve vzdálených oblastech v rovníkové Africe, nebo paradoxně velmi blízko samotné sopce!
Na Jávě totiž přežili zástupci člověka vzpřímeného (Homo erectus soloensis) a na indonéském ostrově Flores zástupci člověka floréského (Homo floresiensis). Studie ukázaly, že zmínění přežili hlavně díky tomu, že se nacházeli na návětrné straně sopky, tedy proti větru vanoucímu od Toby.
Celkově zahynulo kvůli výbuchu nejméně 92 tisíc lidí, jejichž hroby byly později nalezeny. Geologové tvrdí, že se jednalo o jednu ze tří nejsilnějších doložených vulkanických událostí za posledních 450 milionů let, tedy od doby starších prvohor. Silnější byly jen erupce na konci permu před 250 miliony lety a na konci křídy před 65 miliony lety, kdy zřejmě došlo k vyhynutí dinosaurů.
Erupce Toby téměř vyhladila populaci vzpřímeného člověka
Popel nad moři, doba ledová a zániky ekosystémů
Erupce sopky však měla ještě daleko závažnější následky. Pokles teploty po jejím výbuchu byl pravděpodobně způsoben tím, že vulkanické aerosoly uvolněné sopkou dosáhly stratosférické výšky alespoň 17 km. Toba přitom vychrlila popel do dvojnásobné výšky. Došlo tak k narušení fotosyntézy a potravních řetězců i k odlesnění jihovýchodní Asie. Kromě teploty poklesla samozřejmě i povrchová teplota moří.
Porovnáme-li tuto historickou erupci s největší erupcí moderního věku, jíž je výbuch Tambory v 19. století, budiž pro nás ukázkou, že Tambora způsobila v 19. století na severní polokouli „rok bez léta“, zatímco Toba přinesla světu vulkanickou zimu na celých šest let a následnou dobu ledovou. Zanikly tak celé ekosystémy a téměř vyhynula populace pravěkého člověka. Přežilo pouhých 10 tisíc jedinců, ale je možné, že jich bylo i daleko méně.
My se můžeme jen utěšovat tím, že obdobná erupce by v dnešní době již nebyla možná.
Zdroje:
