Jedním z mnoha
V roce 1952 zažily Spojené státy jednu z nejzávažnějších epidemií dětské obrny. Z 58 000 nakažených zákeřnému viru podlehlo 3 100 osob, převážně dětí, 21 000 jich ochrnulo. Mezi postiženými byl i šestiletý Paul Alexander. Po pěti dnech nemoci se nemohl hýbat, mluvit, polykat. A přestával dýchat. Maminka ho dovezla do nemocnice. Lékaři mu už ale nedávali žádnou naději. „Odložili“ ho na lehátko na chodbě… K jeho obrovskému štěstí si ho všiml jeden lékař a vzal ho na operační sál. Paul podstoupil tracheotomii. Probudil se v tzv. železných plicích, což je tunelový přístroj, lékařský mechanický ventilátor, který postiženému s ochrnutou bránici umožňuje dýchat.
Na pobyt v nemocnici má Paul dodnes živé vzpomínky. Jak sám vypráví, po zákroku nemohl mluvit, tak se snažil se stejně „uvězněnými“ dětmi na oddělení komunikovat mimikou. A ubíhaly měsíce. „… pokaždé, když jsem si našel kamaráda, umřel,“ vzpomíná. A také nikdy nezapomene, jak slýchával lékaře, jak si o něm povídají: „Dnes zemře.“ I tato věta mu pomohla vlít do žil neskutečnou touhu žít.
Nikdy nic nevzdal
Ani poté, co byl z nemocnice propuštěn, lékaři nevěřili, že přežije. Ač zůstal ochrnutý na celé tělo, začal přibývat na váze a zotavovat se. „Nechtěl jsem umřít, a tak jsem dál bojoval,“ říká na videu. „Chtěl jsem dokázat věci, o kterých mi říkali, že je nedokážu, a splnit si sny, o kterých jsem snil.“ A bojoval! I když jak sám připouští, přizpůsobit se životu v železných plicích bylo nesmírně těžké.
„Nikdy jsem se nevzdal a ani se nevzdám,“ říká. A tak překonal sám sebe. Naučil se dýchat. Zvládnul náročnou techniku, které se říká žabí dýchání. Cvičil zachycování vzduchu v krku a posiloval krční svaly, kterými dokázal vzduch vtlačit do plic. Jeho terapeutka mu slíbila štěně, když dokáže sám dýchat tři minuty. Trvalo mu to rok. A pak si chtěl s Gingerem, jak štěňátko pojmenoval, hrát venku. A tak vytrvale procvičoval a posiloval. Brzy mohl strávit mimo železné plíce hodinu, dvě… Našel si kamarády, kteří ho na vozíku brali na procházku. Ale ti chodili do školy. A Paul se chtěl tak moc učit a toužil také chodit do školy…
Na cestě za splněnými sny
Škola ho ale zprvu nechtěla přijmout. Maminka Paula naučila číst a tatínek mu sestrojil pero na hůlce, kterou držel v ústech a naučil se psát. A on rychle doháněl učivo, které zameškal. A vytrvale cvičil dýchání. Bez železných plic dokázal sám dýchat i několik hodin. A tak ho vzali do školy. A jak roky plynuly, vystudoval i střední školu – s vyznamenáním. Na invalidním vozíku mohl s kamarády do kina, do hospody. A snil o tom, že se stane právníkem…
Na univerzitu ho kvůli postižení nechtěli vzít. Vzdát se svého snu? To by přeci nebyl Paul. Po dlouhém přesvědčování byl nakonec přijat s podmínkou, že se nechá očkovat proti dětské obrně a bude mít pečovatele, který mu bude pomáhat. Texaskou univerzitu v Austinu dostudoval v roce 1978. Během postgraduálního studia, které ukončil v roce 1984, pracoval jako učitel právní terminologie a připravoval se na advokátní zkoušky. Ty složil o dva roky později. Třicet let pak pracoval jako právník u soudu. „… a byl jsem taky zatraceně dobrý," říká.
Nezlomný
Paul je dnes odkázán na neustálou péči i své železné plíce. Dýchat svou naučenou technikou je pro něho příliš vyčerpávající. Ani to ho však od ničeho neodradí. V roce 2020 vydal svou biografii s názvem Tři minuty pro psa: Můj život v železných plicích, kterou psal osm let. Na klávesnici perem s násadkou, nebo ji diktoval svému kamarádovi. Svých snů se nevzdává ani teď. Pracuje na další knize, čte si, poslouchá hudbu, jí svá oblíbená jídla. „Můj příběh je příkladem toho, že vaše minulost nebo dokonce vaše postižení nemusí určovat vaši budoucnost. Nezáleží na tom, odkud pocházíte, jaká je vaše minulost nebo jakým výzvám musíte čelit. Můžete skutečně dokázat cokoli. Stačí se jen odhodlat a tvrdě na tom pracovat.“
Zdroje: www.smithsonianmag.com, allthatsinteresting.com, www.youtube.com
