Loketský meteorit se může pyšnit hned několika prvenstvími mezi všemi, které kdy přistály na našem území. Jde nejen o nejstarší zdokumentovaný kus, který si při svém dopadu na Zemi vybral právě Čechy, ale také o meteorit největší, lépe řečeno nejtěžší – a to s úctyhodnou hmotností kolem 107 kilogramů. Mnozí ale považují tento odhad za hodně opatrný a domnívají se, že šlo původně o mnohem těžší mimozemský balvan.
Trefil se meteorit do hradní studny?
Jedna z teorií o místě jeho nálezu hovoří přímo o nádvoří hradu Loket, kam se měl meteorit neomylně trefit roku 1422 – dokonce přímo do tamní studny. Pokud se tak skutečně stalo, musel to být pro všechny obyvatele hradu i širokého okolí neuvěřitelný šok. Rozměry tohoto vesmírného víceméně železného obra o rozměrech přibližně 50 x 30 x 20 cm napovídají, že o jeho dopadu museli vědět lidé i ve vzdálenějších místech krajiny.
Učenci se dali do zkoumání
Další z možných vysvětlení, jak se meteorit na Lokti objevil, vypráví o tom, že šlo o “balvan” vyoraný na nedalekém poli, který sem byl později převezen. Jasné ale je, že je tak či onak s hradem Loket a jeho okolím pevně spjatý. Po mnohá desetiletí a staletí odpočíval meteorit buď přímo na hradě nebo v loketské radnici. Až na počátku 19. století se vědci rozhodli jeho těleso rozdělit na několik kusů, což vzhledem ke složení vesmírného návštěvníka nebylo nic jednoduchého. Učenci se ale nevzdali, a tak dnes největší část loketského nálezu obdivují ve vídeňském přírodovědeckém muzeu, další je uložen v pražském Národním muzeu a svůj díl meteoritu mají také například v Sokolově. Na samotném Lokti mohou dnes návštěvníci vidět jeho přibližně patnáctikilový zbytek a repliku meteoritu v podobě, ve které byl tehdy nalezen.
Lidé měli jiný názor
Nebyl by to hrad a jeho zvláštnost, kdyby se k nim nevztahovala také pověst, tradovaná v tomto kraji po staletí. Podle ní vůbec nejde o meteorit, ale o vytrestaného purkrabího Gerharda von Wustenfels, který byl známý svým příkrým až krutým jednáním s poddanými na panství. Říká se, že těla popravených provinilců nechával po jistou dobu obalovat vřídelním kamenem a pak takto “zakonzervované” nebožtíky věšel ostatním pro výstrahu u cesty. Mohlo ale také prý jít o jiného správce panství, Botha z Eulenburgu, který se sice neprovinil tak strašně jako Gerhard, ale ke svým poddaným také nebyl nijak shovívavý.
Zakletý purkrabí
Ať už šlo o kteréhokoliv u nich, jednoho dne došla podle pověsti trpělivost s jeho neurvalým chováním i samotné přírodě. Purkrabí se tehdy podle tohoto vyprávění zase jednou zle rozkřikl na chudé lidi, kteří pracovali na panských polích. V tu chvíli se zčistajasna objevil na obloze blesk, který udeřil přímo do purkrabího. Ten se na místě proměnil v hroudu železa, se kterou nebylo možné ani hnout, ani ji roztavit nebo rozbít. Zakletý nebo potrestaný purkrabí tak zůstal ve své nové podobě až do devatenáctého století, kdy byl přece jen rozdělen na několik částí a rozvezen po evropských i dalších muzeích. Část z něj ale můžeme dodnes vidět také na Lokti.
Zdroje: hrady, ceskozemepribehu, ceskyrozhlas