Něco málo úvodem
Starobylá fascinující vesnička jménem Makhunik (Ma Khoonik) v nejvýchodnější oblasti Íránu leží zhruba 35 kilometrů od hranic s Afghánistánem. Dnes v ní žije asi 700 obyvatel. Sami říkají, že jsou afgánského původu. Historie vesničky však sahá až do doby před 1 500 lety. Kdysi dávno tu žily dva kmeny. Zanechaly po sobě na dvě stovky hliněných a kamenných domků. Lidé kmene Ali Bilali byli na tehdejší dobu v té oblasti celkem běžného vzrůstu, což je tak 150 centimetrů. Avšak ti z kmene Qula Mohammed v dospělosti měřili sotva metr, o čemž svědčí osmdesát neuvěřitelně malých domečků z nepálených cihel. Jsou vysoké 1,5 metrů, některé až dva. Do domečku o jedné místnosti se stropem ve výšce 1,4 metry vedou úzké dřevené dveře vysoké 70 až 80 centimetrů. Jedna místnost měla i svůj praktický důvod. Dala se vytopit a vyžadovala méně materiálu na stavbu, který lidé museli nanosit z kilometrů vzdálených míst.
Záhada makhunikovských trpaslíků
Zájem o tuto oblast v souvislosti s trpasličím vzrůstem obyvatel vzbudil v roce 2005 nález mumifikovaného těla velkého jen 25 cm. Jak vědci zjistili, nebyl to dospělý člověk, jak se původně předpokládalo, ale předčasně narozené dítě. Zemřelo před 400 lety. Přesto se badatelé začali neobvykle malým vzrůstem tamních obyvatel zabývat. Tato oblast je v podstatě suchá pustina, kde bylo značně obtížné chovat hospodářská zvířata. Předpokládá se proto, že jednou z příčin zakrslého vzrůstu byla chudá vegetariánská strava a s tím spojená podvýživa. Lidé pěstovali pouze tuřín a ječmen. Z nich pak vařili pokrmy se syrovátkou. Dále se živili ovocem jujube, které je známé jako čínské datle, a druhem pistácií, které rostly v horách. Pitná voda obsahovala rtuť. Na zakrslosti měla dle předpokladů i velký podíl naprostá izolovanost a s tím souvisejí výběr partnerů. Manželé byli zároveň svými blízkými příbuznými. Kmen Qula Mohammed byl po staletí jedna velká rodina, což nejspíš způsobilo i deformaci genů.
Makhunik dnes
Přestože je život v celé oblasti, kde je dnes třináct vesnic, stále velmi drsný, přeci jen se začal lepšit v polovině minulého století. Byly zde vybudovány silnice, lidé začali využívat dopravní prostředky. Vymanili se tak z izolace a získali přístup i k jiným potravinám. Masu, především kuřecímu, rýži, mléčným výrobkům. Děti začaly růst zdravěji a začaly „přerůstat“ své rodiče. A to i díky lepší zdravotní péči. Obyvatelé postupně začali opouštět trpasličí domky svých předků a vystavěli si skutečné cihlové domy. Mladí lidé jezdí pracovat do měst. Ženy začaly tkát. Staří lidé žijí převážně ze státních dotací. V Makhuniku je i muzeum věnované místní architektuře a tradičnímu životu. Vede ho třiašedesátiletý A. Rahman, který doufá „… že zájem o jedinečnou architekturu vesnice přiláká návštěvníky a že cestovní ruch vytvoří další pracovní místa a obchody.“
Zdroje: www.bbc.com, www.amusingplanet.com, www.tehrantimes.com