Lucie Šmoldasová a časopis Glanc

Hodinu stoupáme do kopce mikrobusem, který za sebou táhne přívěs s horskými koly. Jsou určená pro freeride a to mě trochu děsí. Na kole jsem letos seděla dvakrát a divoký sjezd mě rozhodně neláká. Navíc už mám za sebou canyoning – sestup vodopádem s jištěním na laně, a i když to byla vcelku jednoduchá, příjemná a bezpečná akce, zdá se mi, že adrenalinu bylo dost.

„Neplánuju předem, kam klienty vezmu,“ ujišťuje mě průvodce Pedro Correia. „Nejdřív s nimi promluvím, abych zjistil, jaká mají očekávání a jak se cítí na horském kole. Jestli chtějí šlapat do kopce, nebo se jen tak projet jako vy. Myslím, že se vám bude líbit leváda.“ Má pravdu, leváda se mi líbí vždycky. Je to uměle vybudovaný kanál, takový potůček, který svádí vodu z deštivých hor do sušších nížin a zavlažuje půdu. Podél něj vede často turistická trasa. Sympatické je, že obvykle kopíruje vrstevnici, a tak se často vine v rovině vysoko nad mořem úbočím hory. Díky tomu trasu ilustrují krásné výhledy. První levády stavěli otroci, a protože to byli arabové, měli zkušenosti se stavbou zavlažovacích kanálů z domova. Dřina to ale musela být strašná.

ÚSMĚV V DEŠTI

Mikrobus stoupá do kopce a posádka u pravého okénka se kochá výhledem dolů na prosluněný Funchal, kde žije zhruba polovina obyvatel ostrova, a pobřeží s kulisou oceánu. Nás, co sedíme vlevo, se zmocňuje lehká panika. Vidíme totiž, že směřujeme do tmavého mraku. Když v nadmořské výšce kolem osmi set metrů vystupujeme z mikrobusu, drobně prší, je zataženo a rozdíl v teplotě je oproti metropoli ostrova nejmíň deset stupňů. Vytáhneme bundy, nastavíme na kole výšku sedačky a jedeme. Luxusní kola určená pro sjezdy po kamenech z prudkého kopce jsou stabilní a krásně pruží, po rovince to jede skoro samo.

Déšť sílí, ale nikomu to nevadí, ačkoli začínám být promočená, usmívám se od ucha k uchu. Projíždíme kalužemi ve vavřínovém lese, který působí jako prales, později přibudou duby a s nimi i šustivé listí pod koly. „Dub není původní, ale místní stromy neopadají, tak ho tady vysadili, aby na zem padalo listí,“ říká Pedro. V lese rostou jedlé kaštany, což je znát v nabídce restaurací, kde z kaštanů nabízejí likér, koláč i polévku. Voní tady cedr nebo eukalyptus. Ten prý ale také není původní a spíš se řeší, jak jej v lesích eliminovat. Míjíme turisty na koních – další možná aktivita – a blížíme se k cíli. Pedro zjišťuje, jak jsme na tom: „Dáme si teď opravdovou horskou cyklistiku, nebo byste se radši zahřáli ponchou?“ Jednomyslně zvolíme druhou variantu.

UNIVERZÁLNÍ MEDICÍNA

Poncha je tradiční madeirské pití, které vynalezli námořníci. Míchá se z ingrediencí, které byly na ostrově dostupné už před několika staletími. Je to čerstvě vymačkaná šťáva z citrusů, padesátiprocentní bílý rum a med nebo cukr. Složení nápoje s obsahem vitaminu C pomáhalo na moři předcházet kurdějím a nejenom těm. „Když vás bolí v krku, teče vám z nosu, máte zlomené srdce, nízké sebevědomí nebo jste smutní, doporučíme vám ponchu,“ shodují se místní. Zároveň ale varují: „Polovina skleničky je padesátiprocentní rum. Sladkost medu a chuť pomeranče způsobí, že to necítíte, nepůsobí to jako silný drink, jako třeba tequila. Proto je to trochu zrádné. Všichni říkají, že jsou zvyklí, a pak sotva stojí na nohou.“

Něco na tom bude. V restauraci v cyklistické oblasti Poisu testujeme všechny druhy ponchy z nabídky. Jako první ochutnáme variantu s mandarinkovým džusem a medem, koutky se nám zvednou do šťastného úsměvu. Následuje pomerančová verze, po které jsme o poznání vtipnější a smějeme se nahlas. Ta s maracujou je nejexotičtější, a my žoviálně zveme našeho průvodce do Prahy na pivo… Ještě se dělíme o sklenici citronové ‚rybářské ponchy‘, ta je místo medu slazená cukrem.

Oblečení uschlo, dohadujeme se, který nápoj chutnal nejlíp, odnášíme si doporučení nekupovat supermarketovou ponchu, ale odvézt si lahev zdejšího rumu, ze kterého umícháme čerstvý nápoj. Houpavým krokem se vracíme k vozu, aby nás dovezl zpět do Funchalu. Celé to deštivé dopoledne se nám pak zdá jako sen, rumový přelud. Dole na pobřeží je pětadvacet stupňů, svítí slunce.

VÍNO POD STŘECHOU

Námořníci byli vůbec vynalézaví. Kromě citrusového všeléku objevili další gurmetskou záležitost – na dalekých objevitelských cestách se jim kazilo víno, a tak je napadlo zakonzervovat jej brandy. „Pluli podél afrického pobřeží k Mysu dobré naděje, pokračovali do Indie, a pak zpět na Madeiru, kde jim kapitán řekl, aby zbytky vylili,“ vypráví Sofia Maul, která s námi prochází uličkami Funchalu a tvrdí, že není průvodkyně, ale vypravěčka příběhů. „Jenže žádný námořník nevylije víno. Ochutnali ho a zjistili, že je lepší než před cestou. Mysleli, že to způsobilo houpání na vlnách.“ Později se zjistilo, že zajímavá chuť nevzniká pohybem, ale teplem. „Proto madeirské víno nenajdete ve sklepích jako třeba portské nebo sherry, je vždy v nejteplejší místnosti v domě.“

V muzeu madeirského vína mají sudy uložené pod střechou. Nejstarší madeirské víno na ostrově tu zraje od roku 1948. Jde snad o nejtrvanlivější potravinový výrobek na světě. Před lety byly v New Jersey při renovaci muzea Liberty Hall objeveny zazděné lahve a demižony madeirského vína z 18. století. Pořád je prý skvělé.

CRISTIANO JE NÁŠ

Krom přírody, jídla a pití, jsou Madeiřané patřičně hrdí na svého nejslavnějšího rodáka – fotbalistu Cristiana Ronalda. Před pár lety po něm pojmenovali svoje letiště. Postavili tam i jeho sochu, ale některým se nelíbilo, jak se na ní směje, a tak ji vyměnili za jinou. Další jeho socha stojí před fotbalistovým muzeem ve Funchalu. A ve městě – kousek od pobřeží – staví fotbalová hvězda dům.

Když ve svých dvanácti letech opustil Cristiano ostrov a šel na sportovní školu do Lisabonu, nepatřil k nejmovitějším. A tak se spolužáky chodil do McDonalda, kde jim hodná Edna a její dvě kamarádky rozdávala hamburgery, které se neprodaly. Nedávno si na ni Cristiano vzpomněl a přes média se ji snažil najít, aby ji pozval na večeři do svého domu v Itálii. Přihlásily se asi tři desítky žen jménem Edna, a kdoví, jestli našel tu pravou…

ZPÁTKY NA LEVÁDU

Po osmi letech jsem se vrátila do vesničky Ribeiro Frío, kde jsem minule poprvé ochutnala ponchu a následně se vydala na vyhlídku Balcões, odkud jsem neviděla skoro nic. V údolí se válela mlha, viditelnost byla pár metrů. Dnes mám štěstí a konečně vidím, proč se vyhlídce ze skály nad údolím Ribeira da Metada říká ‚Balkony‘. Vystavuje se tu horský masiv se třemi nejvyššími vrcholky Madeiry, které mají nad osmnáct set metrů nad mořem.

Na rozdíl od minulé návštěvy, která proběhla v dubnu, je tady teď, mimo sezonu, minimum lidí. Odložím batoh a jdu pózovat před panorama, které se do žádného foťáku nevejde. Než se stihnu vyfotit, přistane mi na batoh barevné ptáče a cvrliká. Krmení ptáků se ovšem nedoporučuje, naše potraviny jim škodí.

Vyrážíme na jedenáctikilometrovou stezku podél levády směrem k Portele. „Když někoho potkáte na užším místě, stoupněte si zády ke skále, aby vás pohodlně obešel a neshodil vás třeba batohem,“ uděluje Pedro bezpečnostní pokyny. „Když vidíte, že se turista lepí ke skále, v klidu ho obejděte, ví o vás a nic se nestane.“

Kromě výhledu na lesy, svahy, skály nebo oceán cestou dohlédneme až do Port da Cruz na továrnu, kde se destiluje bílý rum. Přesně ten, který nám udrží dobrou náladu za slunce i v dešti.

Madeira je extrémně hornatý ostrov sopečného původu v Atlantickém oceánu Když je dobrá viditelnost, z některých míst spatříte tři nejvyšší vrcholky ostrova Na Madeiře je převážně skalnaté pobřeží. Písčité pláže najdete na vedlejším ostrově Porto Santo.