Krásné ale drsné
Na arktickém pohádkově krásném ostrově Svalbard leží městečko Longyearbyen. Bývalo městem horníků. Dnes už se tam uhlí téměř netěží. Je známé svou polární září a ostrov navštěvují turisté. Období půlnočního slunce (polární den) trvá od 18. dubna do 25. srpna, polární noc od 26. října do 15. února. Po devět měsíců, od září do června, krajinu pokrývá sníh. Nejchladnějším měsícem je březen s průměrnými teplotami kolem -15 °C, nejteplejším červenec, kdy teplota vystoupá až do 7 °C. V roce 1986 zažilo město mrazy -46,3 °C. Díky nízkým teplotám tu platí neobvyklý zákon o umírání a jiná, pro nás zvláštní pravidla.
V platnost vstupuje bizarní nařízení
Znění některých zákonů často není zcela jednoznačné a lze ho vyložit různě. „Zákaz umírání“ v Longyearbyenu zní absurdně, ale neznamená to, že se člověku zakazuje zemřít. Jen by neměl umřít na ostrově. Vážně či nevyléčitelně nemocní jsou v „dostatečném“ předstihu převezeni do Osla, kde vzdáleni stovky kilometrů od svého domova dožijí. Ostatně, není tu žádný hospic, nemocnice, kde by o ně bylo postaráno. Zákon vstoupil v platnost v roce 1950. Stalo se tak poté, kdy se zjistilo, že těla pohřbená na místním hřbitově kvůli nízkým teplotám nepodléhají přirozenému rozkladu. Jsou v podstatě zmrzlá. Vznikly obavy, že by se při zvýšení teplot kvůli tomu mohly po ostrově z mrtvých šířit bacily.
To ostatně potvrdil v roce 2000 poněkud morbidní vědecký nález. Vědci zde testovali ostatky lidí, kteří zemřeli během chřipkové epidemie v roce 1917. A v těle zemřelých našli stále živý smrtelný vir. Problém spočívá i v tom, že je obtížné ve zmrzlé půdě vykopat patřičně hluboký hrob. Jsou zaznamenány i případy, kdy silné mrazy vytlačily rakev nad zem. Pohřby do země jsou tedy zakázané. Pro uložení urny s popelem je nutné zvláštní povolení. I tak prý to lidé nevyužívají. Zákon o umírání z roku 1950 tedy vyžaduje, aby, pokud už někdo na ostrově zemře, bylo mrtvé tělo dopraveno na pevninu a tam pohřbeno.
A ještě pár podivností
Arktická krajina je domovem ledních medvědů a nějakého potkat mimo obydlenou oblast není až tak velká vzácnost. Od obyvatel se proto vyžaduje, aby při svých výpravách do přírody nosili střelnou zbraň. Na ostrově žijí i chráněné druhy vzácných ptáků. Je tu proto zakázáno chovat kočky. Platí zde i měsíční limit na nákup alkoholických nápojů, a také nepsané pravidlo, že se lidé v budovách zouvají. To však není jediné. Drsné podmínky, které zde panují, nejsou pro slabé povahy. Dalším pravidlem proto je, že zde můžou žít pouze lidé, kteří mají práci a jsou schopni uživit se. Starší a staří se stěhují na pevninu. Longyearbyen má 2 000 obyvatel. Pár stovek lidí zde žije dočasně kvůli práci. Obvykle vydrží jen pár let. Usedlíci však na svůj kraj nedají dopustit a prý „arktickému kouzlu“ propadli.
Zdroje: www.ibtimes.co.in, norwaytoday.info
