Zoologické zahrady byly vždy místem mnoha diskuzí a debat. Pro někoho znamenaly místo pro rodinný výlet, pro jiné však tyto zahrady symbolizovaly uvěznění zvířat mimo jejich přirozený domov. Ale představa, že jsou návštěvníci svědky nejen uvězněných zvířat, ale i lidí, se dnes může zdát být až zvrácená. Lidské zoo však doopravdy existovaly, předvádění lidé přitom žili v otřesných podmínkách. A co je nejhorší, domorodci jsou zdrojem zábavy ještě i dnes, i když už nejde o zoo, ale spíše safari.
Kontroverzní zábava
První domorodí lidé vystavovaní pro potěchu a pobavení ostatních byli v podstatě rukojmí Američanů, kteří válčili s první Filipínskou republikou. Na "oslavu" vítězství se na Světové výstavě v Saint Louis v roce 1904 objevila i podivná expozice prezentující filipínské domorodce. Američané filipínským Igorotům postavili oplocený výběh a lidé mohli pomocí divadelního kukátka žasnout nad jejich neobvklými obyčeji a způsobem života.
Největší trhák představovalo krmení. Igorotové totiž zabíjeli a jedli psy. Zřízenci jim čas od času několik psů hodili do výběhu a návštěvníci pak sledovali lítý lov. Filipínští vězni ani neměli na výběr, nic jiného totiž ve výběhu k jídlu neměli.
Expozice měly obrovský ohlas, a tak se rychle rozšiřovaly. Každý kmen byl přinucen předvádět něco jiného. Něktěří nedostali najíst, dokud nepředvedli svůj tradiční tanec, jiní se prezentovali zdobením svých těl, další pak předváděli rituály u totemu. Na vrcholu slávy mohli lidé obdivovat až tisícovku domorodců. Pro instituce, které lidské zoo provozovaly, šlo o kšeft, který jim vydělával miliony dolarů.
Lidské zoo v Evropě
Ani Evropa se ale neštítila snížit se k této nelidské zábavě. Koncept lidských zoo byl poprvé zaveden německým obchodníkem se zvířaty, Carlem Hagenbeckem, a to v pozdním 19. století. Původně se věnoval výstavě zvířat, avšak brzy začal prezentovat lidi z různých částí světa jako další atrakci. Tyto "etnologické expozice" se rychle staly hitem ve velkých městech, jako byly Paříž, New York a Moskva.
Výstavy měly za cíl prezentovat domorodé lidi jako "primitivní divochy", kteří jsou na úrovni zvířat. Byli často vystaveni v prostředích, která měla imitovat jejich domovinu, a někdy dokonce vedle zvířat, aby byla zdůrazněna jejich "divoká" povaha.
Zajímavost na úkor důstojnosti
Pro mnohé návštěvníky byly tyto výstavy fascinující. Avšak zájem veřejnosti měl svou cenu – mnoho těchto "vystavovaných" lidí čelilo ponižování, byli očerňováni a vykreslováni jako méněcenní. Domorodci navíc často vůbec nechápali, co se kolem nich děje a proč jsou zavřeni někde daleko od svých domovů.
Ačkoli lidské zoo byly populární, postupně se staly symbolem rasového ponižování a degradace. Změna přišla paradoxně s nástupem nacistického režimu v Evropě, který sice zastával rasistické názory, ale současně rušil tyto instituce. Přesto existovaly lidské expozice až do roku 1958. Poslední podobná podívaná se Evropanům naskytla na Světové výstavě v Bruselu. Zde si návštěvníci mohli prohlédnout celou Konžskou vesnici a dokonce mohli krmit černošské děti.
Osud zašlých hvězd nikoho nezajímal
Provozovatelé lidských expozic se ke svým "hvězdám", které jim vydělávaly majlant, zachovali bezcitně i poté, co diváky přestaly bavit. Jednoduše nechali domorodce žít v našem světě. Byl to pro ně tak obrovský šok, že mnohdy radši spáchali sebevraždu. Jen ve výjimečných případech je vraceli zpět domů. Takové štěstí měl například sedmiletý Eskymák Minik.
Minika a dalších pět Eskymáků z Grónska dovezl do USA polárník Robert Peary v roce 1897. Minik a jeho otec skončili v americkém Muzeu přírodní historie, kde se v typických kožešinách měli procházet mezi návštěvníky, kterým tak měli zajistit autentičtější zážitek. Minikův otec ale velmi brzy zemřel. Jeho vybělená kostra se pak stala novým exponátem v muzeu, jehož součástí byl i malý Minik. Ten zde musel žít v zajetí až do své zletilosti. Teprve pak se směl vrátit zpět domů, do Grónska.
Lidské safari dnešní doby
Bohužel i dnes jsou domorodci často terčem zvrácené zábavy. Jen to má mírnější podobu. Místo do zoo se na ně jezdí lidé dívat do jejich domovského prostředí. Jde tak v podstatě o lidské safari. Existují společnosti, které vydělávají na "poznávacích" výletech okolo Andamanských ostrovů, kde žijí poslední zbytky nekontaktovaných kmenů. Slibují zákazníkům, že když budou mít štěstí, zahlédnou nefalšované divochy na vlastní oči.
Lekce z minulosti
A i když je to už více než sto let od vrcholné popularity lidských zoo, měli bychom se zamyslet nad tím, jak se lidstvo chovalo a stále chová k sobě navzájem. Připomeňme si temnou stránku naší historie. Možná si uvědomíme, že potřeba respektu, rovnosti a ochrany lidských práv je stále aktuální. Lidská důstojnost totiž může být snadno ztracena ve jménu zábavy, zvědavosti nebo dokonce vědy.
