Pojmenování “Tibbit to Contwoyto” získala tahle dočasná dálnice podle názvů prvního a posledního z jezer, jejichž ledovou hladinu využívá, a to pravidelně každý rok už více než čtyřicet let. Prvně se tudy začalo oficiálně jezdit už v roce 1982, kdy našli řidiči tuto možnost jako ideální zkratku a vlastně i jednu z mála možností, jak dovézt svůj náklad k diamantovým a zlatým dolům na severu státu v Nunavutu.
Šest set kilometrů hlavně po ledě
Ledová dálnice se táhne krajinou dlouhých šest set kilometrů a celých 85 % se vine právě po jindy nepřístupných místech, tedy po jezerech, jejichž počet překračuje šedesátku. Touto svojí délkou si vysloužila úctyhodný světový rekord. Lidé na jejím konci, tedy v severní části Kanady, tedy v Nunavutu, jejím největším a nejsevernějším teritoriu, jsou za ni velmi vděční. Místa, kde pobývají většinou kvůli zaměstnání, jsou totiž jinak velmi špatně dostupná a po deset měsíců v roce se sem nikdo a nic nedostane jinak, než letecky. Vyrazit si na jih na výlet či pro zásoby po vlastní ose, je tak po většinu času jen pouhým snem.
Dva měsíce v roce
Od začátku února do konce března nebo možná o týden déle – to podle podmínek – se ale všechno mění a do cíle, k tamním dolům, proudí touto cestou neuvěřitelné množství materiálu všeho druhu. Jen v jednom jediném roce sem společnost, která doly provozuje, dopravila na devadesát tisíc tun nákladu pro jejich rozšiřování na více než třech tisících automobilech a v roce 2007 jich tudy projelo dokonce jedenáct tisíc. Převážel se stavební materiál, výbušniny i další nutnosti a samozřejmě také zásoby jídla a vybavení pro pracovníky.
Život v teritoriu Nunavut je velmi těžký
Dobrá příprava je základ
Vydat se na dlouhou cestou zasněženou planinou po ledové dálnici vyžaduje od každého notnou dávku odvahy a opravdu dobrou přípravu. Nejde o to, že by se prolomil led, od toho jsou odborníci, kteří celou trasu pravidelně sledují a případně vydají upozornění či zákaz vjezdu na dálnici. Pokud jej řidiči uposlechnou a dodrží i další daná pravidla, pak není v tomto ohledu žádný problém. Větším rizikem jsou ale změny počasí, které mohou přijít velmi rychle a znemožnit tak na čas jízdu, jež i v příznivých podmínkách může plně naloženým kamionům trvat i dvacet hodin. Uprostřed pustiny se pak musí lidé postarat sami o sebe, a tak je důležité, aby měl s sebou opravdu teplé oblečení, víc než dost paliva a také potraviny na delší dobu a také vysílačku, kterou by bylo možné v nouzi přivolat pomoc. Člověk nikdy neví, co se tady může přihodit.
Pravidla tu zachraňují životy
Jízda po ledu se může zdát jednoduchá, a tak se po této dálnici kromě nákladních automobilů, pro které je určena, pouštějí i turisté. A právě oni tady přidělávají nejvíce problémů svojí netrpělivostí a nepochopením rozdílů mezi běžnou a ledovou silnicí. Už jen rychlé zabrzdění nebo snaha předjet pomalu jedoucí kamion se mohou šeredně vymstít. S ohledem na led, který toho musí vydržet opravdu hodně, je také omezena rychlost hlavně pro těžké automobily na pouhých 25 kilometrů za hodinu. Je ale vidět, že mají řidiči před ledovou dálnicí skutečný respekt, protože se podle statistik jedná o nejbezpečnější komunikaci v Kanadě.
Zdroje: dangerousroad, en.wikipedia, nrc-publication
