Utajované jaderné pracoviště

V průmyslovém objektu u města Kyštym na východních svazích Uralu vzniklo v roce 1946 tajné pracoviště Majak (маяк – Maják) s krycím názvem Čeljabinsk-40 podle místa, kam byla do poštovní schránky doručována korespondence. Tento jaderný závod v rámci sovětského programu vývoje jaderných zbraní zpracovával plutonium. První sovětská jaderná bomba tam spatřila světlo světa v roce 1949.

Majak za svůj úspěch draze platí

Moskvu vývoj jaderné bomby sice uspokojil, ale žádala víc. Další jaderné zbraně, nejlépe hned. V uspěchaném tempu vyvíjení nových technologií nebyl prostor zabývat se bezpečností. Nedodržovala se žádná pravidla. Během deseti let bylo 17 245 pracovníků vystaveno nadměrné radiaci. Zpočátku se radioaktivní odpad vypouštěl do jezera a blízké řeky a obyvatelé podél jejího toku neměli ani tušení, že je její voda příčinou jejich nenadálých zdravotních problémů. To nejhorší však všechny teprve čeká!

Jedna etapa závodů končí

Tekutý jaderný odpad z reaktoru se později ukládal do nově vybudovaných podzemních nádrží. Chladicí systém jedné z nich selhal, aniž by si toho někdo všimnul, a její obsah se více než rok zahříval. Když odpad dosáhnul teploty 350 °C, nádrž explodovala. Síla výbuchu, která odpovídá sedmdesáti tunám trhaviny TNT roztříštila betonový poklop nádrže a do ovzduší se vznesl radioaktivní mrak. Šířil se tisíce kilometrů a snesl se na obrovské ploše, kde žilo přes 270 000 obyvatel. Úřady nařídily evakuaci více než 11 000 obyvatel z dvaceti vesnic. Stovky lidí na ozáření zemřely, další navzdory nemocniční péči nadále trpěly nemocemi z ozáření.

Je možné takovou katastrofu ututlat?

V den výbuchu, to je 27. září 1957, obyvatelé Čeljabinské oblasti spatřili ve večerních hodinách na obloze zvláštní modrofialovou zář. Místní tisk psal o výjimečné polární záři. Zemědělcům bylo bez vysvětlení nařízeno porazit hospodářská zvířata, zlikvidovat úrodu a zorat půdu. Žádné oficiální prohlášení nebylo vydáno. V okolí Majaku sice začalo být neobvykle rušno, avšak nikdo z místních neměl „o nějaké radiaci“ ani tušení, natož pak o tajném programu a prostě jen usoudili, že tam došlo k nějakému neštěstí. Katastrofa díky informátorům a leteckým špionážním snímkům neušla pozornosti americké CIA. Ta taktně mlčela, aby nevzbudila obavy americké veřejnost o bezpečnost vlastního jaderného programu v zařízeních americké vlády. Sovětský svaz katastrofu tajil až do roku 1989. Následky nejen katastrofy, ale i dlouhodobého znečišťování životního prostředí radiací je kvůli utajování dnes těžké odhadnout a posoudit, jisté však je, že v Čeljabinské oblasti je dodnes vysoký výskyt rakoviny, lidé trpí deformacemi a vážnými zdravotními problémy.

Kyštymská katastrofa je označována jako Majakovská katastrofa nebo Ozjorská katastrofa. V bývalém SSSR měla místa s utajovaným programem krycí jména podle nejbližších velkých měst a číslo bylo poslední číslice PSČ. Čeljabinsk-40, později Čeljabinsk-65 byl v roce 1994 přejmenován na Ozjorsk, někdy uváděn jak Ozersk (Озёрск).

Zdroje: www.britannica.com, www.environmentandsociety.org