Mnoho historiků by mohlo znát příběhy anglických, francouzských a německých rytířů, ale byli to právě čeští křižáci, kteří často vzbuzovali pozornost – někdy pro svou statečnost, ale častěji pro svou bezohlednost a neukázněnost.
Víra, sláva a zisk
Horlivou účast evropských šlechticů a vojáků na křížových výpravách vedlo jejich náboženské přesvědčení a také možnost slávy, cti a světského zisku. Nejinak tomu bylo i v případě Čechů, kteří toužili vyrýt svou stopu do historie.
Třetí křížová výprava
Třetí křížová výprava byla nepochybně významným vojenským tažením, dobře naplánovaným a provedeným pod vedením císaře Fridricha I. Barbarossy. Mezi početnými kontingenty, které se k němu připojily, patřili i Češi. Český kníže Konrád II. Ota se sice nemohl účastnit přímo, ale zajistil, aby Češi byli zastoupeni pod vedením svého nevlastního bratra Děpolda.
Ne zcela ušlechtilý původ
Je třeba si uvědomit, že mnozí z těchto českých křižáků nebyli ušlechtilými rytíři, o nichž pějí chválu balady. Byli to trestanci, vyděděnci a jednotlivci, kteří hledali vykoupení nebo prostě druhou šanci na život. Příslib cti a vykoupení ve Svaté zemi byl příliš lákavý na to, aby ho ignorovali. Zařazení takzvaných "darebáků" bylo možná prvním náznakem toho, že Češi nebudou typickou křižáckou jednotkou.
Od počátku byla patrná záliba Čechů v rabování, znásilňování a vraždění. Německý císař Barbarossa se ocitl v situaci, kdy se české vojáky snažil umravnit a dokonce jich 8 popravil za rabování a násilí na civilistech. Záliba v drancování se ale stala opakovaným tématem, které zostřilo vztahy se spojenci.
Oddíl odsouzený k smrti
Jejich bezohlednost nezůstala bez následků. Císařovo zklamání vedlo k jejich odsunu v řadách armády do „Himmelfahrtsomanda“ (oddíl nanebevstupujících – odsouzeni na smrt). Jejich zdánlivě nezvladatelná povaha se však projevila i v nevídané statečnosti na bitevním poli. Jejich boj u Ikonionu, kde čelili zdánlivě nepřekonatelné přesile Turků a ze kterého vyšli z vítězně, je příkladem jejich houževnatosti a nebojácnosti.
Nepřekonatelní na bitevním poli
Historické kroniky jsou plné zpráv o jejich nepřekonatelné bojové zdatnosti, ať už při obléhání měst, nebo při prolomení obléhání. V době, kdy křižáci dorazili do Akkonu, se původní obrovská armáda značně zmenšila, přesto značnou část těch, kteří zůstali, tvořili houževnatí Češi.
Surová odvaha, která jim vynesla uznání kronikářů, jako byli Ansbert a Ambrosius, si však vyžádala i vysokou cenu. Tendence vrhat se do nebezpečí po hlavě vedla často k těžkým ztrátám. Bitva u řeky Belus byla důkazem jejich statečnosti, ale zároveň znamenala konec jejich významné účasti na křížových výpravách.
Neortodoxní přístup s trvalým dopadem
I když byl přístup českých křižáků neortodoxní a často vyvolával hněv spojenců, nelze jim upřít nezdolného ducha. Hrdinské činy, zmítané brutalitou, ale vyznačující se statečností, zajišťují, že jejich odkaz zůstává svědectvím o složitosti křížových výprav.
Čeští křižáci, ačkoli se zdáli být brutální a nezvladatelní, projevovali neochvějnou oddanost své věci. Neohrožené činy na bitevním poli upevnily jejich pověst a učinily z nich jedny z nejzajímavějších účastníků středověkých křížových výprav. I když metody byly možná nekonvenční, jejich vliv na průběh 3. křížové výpravy je nepopiratelný.
Zdroje: idnes.cz, vojsko.ne, stoplusjednicka.cz
Sledujte nás v Google Zprávách