Zdroj:Šárka Smidtová a časopis Glanc
Když se řekne Kolumbie, mnozí si představí drogovou velmoc v čele s kartelem Medellín a Pablem Escobarem.
Drogový baron je ale už 27 let mrtvý, a i když „jeho duch kráčí zemí dál“, bezpečnostní situace v zemi je srovnatelná se situací v jiných jihoamerických zemích, jako je například Peru nebo Ekvádor.
CARTAGENA je úžasná, i když působí trochu jako rezervace pro turisty
Z ULIČEK AŽ NA VRCHOL
Ač mívám ve zvyku cestovat na vlastní pěst, tentokrát jsem využila služeb malé cestovky www.dojizniameriky.cz, která organizovala program. A rozhodně jsem nelitovala.
Prvním kontaktem naší osmičlenné skupiny se zemí bylo hlavní město Kolumbie, Bogotá. Leží v nadmořské výšce asi 2600 metrů, což ovšem nebrání všudypřítomnému smogu a prachu, aby vás obtěžovaly. Pravděpodobně za to můžou místní vozidla, na jejichž technické prohlídky se tady nehraje… Megapole má osm milionů obyvatel, kteří se hemží sem a tam, a turisté jsou mezi nimi snadno rozeznatelní – drží si tašky u těla, protože žijí v představě, že je někdo určitě okrade. Ale tak žhavé to není, samozřejmě je třeba dbát na bezpečnost, ovšem okrást vás můžou v Bogotě stejně dobře jako v Praze.
Turistické „trasy“ jsou jednoznačné, nikdo si nenechá ujít historické centrum města La Candelaría, kde se v úzkých uličkách tísní maličké barevné domečky z doby španělského kolonialismu. Kolem nich se motá bezpočet prodejců nabízejících všechno možné – od pohlednic a cetek až po místní pokrmy.
Během procházky městem jsme nakoukli i na hlavní náměstí Plaza de Bolívar v centru starého města. Kromě kejklířů, kteří se snaží zaujmout turisty svým „uměním“, zde stojí v těsném sousedství tři důležité budovy: Kolumbijská katedrála, tj. nejvýznamnější katolický kostel v celé zemi, Prezidentský palác a Justiční palác, který v roce 1985 přepadla (údajně na popud Escobara) guerillová skupina M-19 a během dvoudenní bitvy byl značně poničen.
Z náměstí vedla naše cesta do muzea zlata Museo del Oro, které v sobě skrývá na šedesát tisíc zlatých výrobků, jež vyrobili během mnoha staletí místní indiáni. Třešničkou na dortu je jízda lanovkou (vybrat si můžete mezi visutou a kolejovou) k malému klášteru na hoře Monserrate, která ční nad městem ve výšce 3152 m n. m. Když se projdete po vrcholu hory, z jedné strany vás tak uchvátí pohled na město pod vámi, z druhé zeleň nekonečné džungle… A nádavkem si v některé ze zdejších hospůdek můžete dát nějaké typické kolumbijské jídlo.
NA VENKOVĚ
Cesta z hlavního města do vnitrozemí byla poněkud trnitá – probíhala totiž nočním autobusem. Sedačky pohodlné, toaleta čistá, ale ta klimatizace! Tímto všem budoucím cestovatelům po teplých krajích, ať už v Asii nebo Jižní Americe, doporučuji: Přibalte si teplé oblečení! Místní se totiž řídí úvahou: Když už tady klimatizace je, musíme si ji jaksepatří užít!
Po noci, během níž si moje tělo vyrábělo teplo i drkotáním zubů, jsme dorazili do městečka San Agustín, které by nikdo, kdo má rád historii, neměl opomenout. Nedaleko něj se totiž rozkládá jeden z nejvýznamnějších jihoamerických archeologických komplexů – archeologický park San Agustín, kde se můžete do libosti procházet a prohlížet si sochy z období cca 300 n. l., přičemž některé nálezy jsou staré až 5000 let… Místo se řadí k jedné z největších záhad předkolumbovských civilizací – vědci se domnívají, že v dávných dobách sloužilo jako důležité astronomické a obřadní centrum kmenů, které zde žily. Většina soch tvořila součást pohřebních rituálů a byla spojována s posmrtným životem.
Podobné skulptury lze objevit i při procházce po okolí, kterou byste si neměli nechat ujít – krajina je tady nádherná, můžete vidět vodopády či navštívit kaňon, kterým protéká největší kolumbijská řeka Magdalena.
Pak už nás čekal výstup na sopku Puracé (4650 m n.m.), přičemž přejezd k ní nám zpestřila porucha mikrobusu, ve kterém jsme se přemisťovali. Řidič se ale nenechal zaskočit! Vytáhl krabici s všelijakými náhradními díly, z nichž některé z nich patřily spíš do muzea, a problém vyřešil. Po pár kilometrech se situace sice opakovala, přičemž tentokrát nás zachránil šroubek vylovený z řidičovy další, šroubů všemožných velikostí plné krabice!
Bezpečnostní situace v zemi je srovnatelná se situací v jiných jihoamerických zemích
NA SOPKU!
Po večerní procházce a noclehu v malebném městečku Popayán jsme ráno pokračovali do vesničky na úpatí sopky, jejíž vrchol byl naším dalším cílem. Počasí se ovšem zhoršilo a slunečné dny vystřídala zima a déšť. My se ale od výstupu odradit nenechali! Naskládali jsme se do mikrobusu, který nás popovezl zhruba do výšky tři a půl tisíce metrů, a další tisíc metrů už byl na našich nohách, plicích a výdrži. Musím říct: nečekala jsem, že to dáme všichni a nevěřila jsem ani sama sobě. Bahno, po kterém klouzaly boty, zima, déšť, vítr… Brzy jsem byla od pasu dolů, včetně bot, mokrá jak myš! Ale vrcholu jsem dosáhla! A ostatní také. Bohužel jsme ale byli ochuzeni o výhled do kraje, který nám zakryly mraky a déšť… Po sestupu nás průvodce nalákal na termální prameny, které se nacházely v údolí, a tak jsem se spolu s několika dalšími odvážlivci hrdinně převlékla do plavek a po ledových dlaždicích seskákala k bazénku – a uf! Teplota vody mi vyrazila dech, s termály měla pramálo společného, vždyť do ní právě stékaly studené pramínky z hor!
Náladu jsme si alespoň trochu spravili den nato, kdy jsme navštívili okolí naší vesničky a obdivovali barevnou krásu jiných termálních pramenů, které byly ovšem pro koupání zapovězeny.
SKUTEČNÍ INDIÁNI
Návštěva Kolumbie by nebyla dokonalá, kdybychom nenavštívili kraj, ve kterém žijí nefalšovaní indiáni. My se za indiány Wayuú přepravili na poloostrov La Guajira letadlem. Po příletu do města Riohacha jsme nastoupili do dvou terénních aut a po krátké zajížďce na místo, kde se těží sůl pouhým vysoušením horkým sluncem, se vydali na třídenní cestu k nejsevernějšímu cípu Kolumbie.
Zážitek to byl opravdu nevšední. Území je rozděleno mezi řadu indiánských rodin a každá si ho žárlivě hlídá. Místní už dávno přišli na to, jak těžit ze stále většího přílivu turistů, a tak natahují přes cestu provázek, někdy i drát a očekávají zaplacení „mýta“. Protože největší vzácností je tady voda, dostávají nejčastěji láhev vody a také tzv. panelu, což je extrakt z cukrové třtiny, který má vysokou energetickou hodnotu, někdy i sladkosti pro děti.
Dozvěděli jsme se také, že v nedávné době hodně pršelo – což se tady nestává – a cesty proto byly rozbahněné, na jednom místě dokonce neprůjezdné, a hlavní trasu jsme museli objet. Indiáni se ovšem činili, a když jsme se po dvou dnech vraceli, cesta byla opravená. Koneckonců, bez turistů by přišli o příjem ze skromných ubytoven, které tady postavili, a jejich ženy o přivýdělek z prodeje barevných pletených tašek, typických pro tento kraj.
Posledních několik dní jsme pak strávili v městečku pod pohořím Sierra Nevada de Santa Marta. Tady zase žijí indiáni Kogi, kteří mají jednu z nejzachovalejších domorodých kultur Jižní Ameriky. Pohoří Sierra Nevada de Santa Marta má pro ně zvláštní význam, berou ho jako střed vesmíru i země, místo zrození. I proto, že hory jsou pokryté ledovci, ze kterých stéká životadárná voda do údolí.
Kogiové se živí pěstováním různých plodin, mnozí z nich se před civilizací skrývají a utíkají do hor. Ženy z tohoto kmene také pletou tašky, pro ně jsou ovšem typické v přírodních barvách – a protože neumějí číst a psát, říká se, že do tašek zaplétají své myšlenky, příběhy, povídání si se svými předky. I proto si všichni z naší skupiny alespoň jednu tašku koupili. Dnes, když se na ni podívám, připomene mi pokaždé indiánskou ženu, která ji ve žhavém slunci upletla.
