Povrch nejvýchodnějšího švýcarského kantonu Graubünden není tvořen ničím jiným než strmými alpskými hřebeny, oddělenými hlubokými údolími. Navzdory takto komplikovanému terénu je území protkané sítí horských drah, která je neobvykle hustá i na poměry zaslíbené železniční země, kterou Švýcarsko nepochybně je.
Koleje se začaly zakusovat do graubündenských údolí již koncem 19. století – jako první byl uveden do provozu v září roku 1889 úsek z Landquartu do Klostersu. V první dekádě 20. století bylo v zásadě hotovo a světu se mohla představit inženýrská díla, která dodnes na světě jen těžko hledají sobě rovného. To ostatně v roce 2008 potvrdil zápis Albulské a Berninské železnice na prestižní seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Rhétská dráha také provozuje dva nejproslulejší panoramatické vlaky – Ledovcový Expres (Glacier Express) ze Sv. Mořice do Zermattu a Bernina Express z Churu do Tirana.
Koleje ve švýcarském Graubündenu vedou do železničního nebe
Kravatovými tunely ve slepém údolí
Horské železnice v Graubündenu překonávají velká převýšení a stavitelé museli vymyslet řadu novátorských technických řešení. A také naprojektovat mnoho tunelů (celkem jich je přes stovku) a mostů (skoro 600!). Co se stavební náročnosti týká, tak klimaxu dosahuje Albulská železnice (Albula Bahn), a to mezi stanicemi Tiefencastel (880 m n. m.) a Samedan (1705 m n. m.). Tento padesát kilometrů dlouhý úsek sice dnes vlakem projedete za pouhou hodinu, ale krk si budete moci ukroutit. Aby vlaky ve zdánlivě neprostupném údolí zvládly velký výškový rozdíl, projedou totiž hned čtyřmi „kravatovými“ tunely, tedy s otáčkou 360°. Poslední dva, mezi zastávkami Bergün a Preda, následují těsně za sebou a jsou dokonce půdorysně propletené. Teprve pak přijde téměř 6 kilometrů dlouhý Albulatunnel, z něhož vlaky vyjedou do údolí Horního Engadinu.
Neobyčejným zážitkem je na Albule samozřejmě sama jízda po kolejích, ale zajímavou perspektivu projíždějících vlaků, byť z poněkud odlišného úhlu, nabídne i procházka po železniční naučné stezce mezi Predou a Bergünem. V uvedeném směru půjdete z kopce a zhruba dvouhodinové putování můžete zakončit v muzeu v Bergünu, kde spatříte mj. zmenšený model Albulské dráhy v měřítku 1:87.
Přes nejvyšší sedlo
Berninská železnice (Bernina Bahn) konkuruje Albulské dráze nejvýše položenou stanicí v celé síti Rhétských drah – na rozdíl od Albuly tady totiž vlaky nevyužívají žádného vrcholového tunelu a tak soupravy musí vyšplhat až do zastávky Ospizio Bernina (2253 m n. m.). Pak už nadmořskou výšku jen ztrácejí. A to tak, že se z toho pasažérům může zatočit hlava. Jednak z rychlé změny prostředí, protože během půldruhé hodiny klesnete z vysokohorských pustin kolem průsmyku Bernina do teplých subtropů v italském Tiranu plných palem a oleandrů. A také zde se najde jedna „kravata“: viadukt u Brusia, součást 360° otáčky, patří k nejfotografovanějším objektům Rhétské dráhy.