Začátky kokosové věznice
Kokosovou věznici postavili pro své odpůrce Francouzi během indočínské války, jež se odehrávala v letech 1946 až 1954. Celá stavba jim trvala jeden rok. Nakonec v ní skončilo přes čtrnáct tisíc přívrženců Ho Či Minovy Ligy za nezávislost Vietnamu. Někdy v té době si věznice vysloužila název „kokosová“, jenž jí zůstal až do současné doby, ačkoliv její vzhled prošel v uplynulých letech různými změnami. Po skončení tohoto konfliktu se objekt vylidnil a vězni byli propuštěni do svých domovů. V padesátých letech se ale znovu otevřel a posloužil tentokrát jako výcvikový tábor.
Nejkrutější zvěrstva se začala dít v šedesátých letech
V roce 1967 se však objekt začal využívat ke svému původnímu účelu. Vláda Jižního Vietnamu ho ve spolupráci s americkými armádními inženýry proměnila v peklo na zemi. Společně vymysleli velmi propracované zařízení, jež mělo za úkol likvidovat členy Vietkongu a ty, kteří je podporují. A rozjeli to ve velkém stylu! Náročná přestavba, která představovala dvanáct nových bloků, jenž střežily tři bataliony vojenské policie, proměnila drsné vězení v ještě drsnější mučící palác o rozloze 400 hektarů pro přibližně 3000 vězňů.
V roce 1972 pak byl přistaven třináctý a následně čtrnáctý sektor. Celý tábor byl obehnán neprostupným ostnatým drátem a četným osvětlením. Pokud by se ale přeci jen podařilo někomu utéct, dostihla by ho pobřežní hlídka. V období těch nejhorších represí bylo v areálu tolik strážných, že na jednoho muže připadali pouze dva vězni. Ti neměli žádná práva a smrt tady přicházela rychleji, než slunce vystoupalo na obzor.
Popravy na 100 způsobů
Místní bachaři byli natolik vynalézaví, že dokázali vězně zbavit života až stovkou různých metod. Mezi nejoblíbenější mučící praktiky patřily elektrické šoky nebo bičování vlnitým plechem, při němž kůže odlétala ze zadržených chudáků po cárech. Následovalo vylamování zubů dlátem, bití, waterboarding a drcení kolenních čéšek. Nebylo také výjimkou, že narušitelé režimu končili v kotlech s vroucí vodou, nebo byli oslepeni světlomety.
Někdy se jednalo o tresty za neposlušnost, jindy však šlo pouze o bachařův rozmar… Z nudy nebo špatné nálady nutili šplhat nahé vězně až do jejich vyčerpání po trnitých stromech. Trhali jim nehty nebo pálili genitálie a občas je také zavřeli do sudu, do nějž pak mlátili palicemi hlava nehlava, dokud dotyčný nepřišel o sluch.
Vůbec nejhorší byla tygří klec
Snad nejhorší ze všech forem mučení byla takzvaná tygří klec, malinká komůrka z ostnatého drátu a dřeva připomínají kotce pro králíky. Tyto klece byly tak miniaturní, že v nich musel být člověk nehybně zavřený v určité krkolomné poloze, aby neměl tělo rozřazené na maděru.
Věznice je dnes turistickou atrakcí
V areálu bylo během války uvězněno celkem čtyřicet tisíc lidí. Čtyři tisíce zajatců se však domů už nikdy nepodívalo. Utrpení přeživších skončilo v roce 1975. V 90. letech byly pozůstatky Kokosové věznice prohlášeny za národní kulturní památku, kterou ročně navštíví deset tisíc turistů.
Zdroje: epochalnisvet.cz, www.lifee.cz, www.novinky.cz
