Ovce Dolly se stala v roce 1996 doslova světovou senzací. Narodila se po naklonování dospělé buňky, což bylo do té doby zdánlivě nepředstavitelné. Malé jehně se tak stalo hned po svém narození doslova světovou celebritou. Lidé očekávali, že od toho okamžiku bude docházet k dalším průlomům, vedoucím až k samotnému klonování lidí. Co si od takového pokroku vlastně vědci slibují? Výběrem jen těch vhodných buněk ke klonování by prý mohlo dojít k vymýcení geneticky podmíněných nemocí. Na druhou stranu je ale nutné mít stále v hlavě velký rudý vykřičník. Jak velmi dobře víme, každý pokrok, byť původně vedený tím nejlepším úmyslem, dokázalo prozatím lidstvo dříve či později zneužít. A tak by to mohlo dopadnout i v tomto případě. A to je také důvod, proč mnozí odborníci stále hlasitě bijí na poplach a proti snahám o klonování lidí i nadále protestují.
Jak naklonovat člověka?
Při klonování jde vlastně o vytvoření dokonalé kopie originálního, tedy původního, jedince. Podle názoru vědeckých kapacit by se v případě snahy o klonování člověka jednalo pravděpodobně o tak zvanou techniku reproduktivního klonování s využitím kožní buňky dospělého člověka. Její DNA by bylo nutné přenést do vajíčka dárkyně, zbaveného vlastní genetické informace. Teoreticky by pak všechno mohlo pokračovat podobně, jako procesy při dnes již běžném umělém oplodnění. Je to ale tak jednoduché?
Lidské klony by nebyli tak docela těmi samými jedinci
Etika je proti
V tuto chvíli se tedy zdá, že zatímco by si medicína s problémem klonování lidí technicky poradila, samozřejmě po dalších výzkumech, etická stránka věci je ještě problematičtější, než ta biologická. Příznivci eugeniky, tedy zjednodušeně řečeno v podstatě postupné “výroby” dokonalého člověka, by si mohli začít mnout ruce. O podobné zákroky se pokoušeli už v minulosti například nacisté a všichni víme, jak to dopadlo. Navíc všechny prozatím prováděné pokusy klonování savců byly spojeny s vysokou úmrtností buď plodu nebo narozených zvířat. Takové riziko by v případě lidí jistě nikdo podstupovat nemohl a ani nechtěl.
Stejní, ale přesto jiní...
Co je to vlastně klon? Je to jedinec se stejnou genetickou výbavou, jako dárce jeho DNA. Jak ale upozorňuje například Hank Greely, profesor práva a genetiky na univerzitě ve Stanfordu, nemůžeme si představovat, že by se takoví dva lidé také stejně chovali. „Nesdíleli by stejné vlastnosti, jako je osobnost, morálka nebo smysl pro humor. Toto by bylo jedinečné pro každého z takových lidí,“ řekl již dříve pro web Live Science s tím, že vývoj každého člověka ovlivňuje kromě genetiky také prostředí, v němž vyrůstá a vyvíjí se. V tom by byly lidské klony zcela stejné, jako my ostatní, počatí běžnou cestou.
Půjde to i jinak
Jedním z důvodů, kterými zastánci lidského klonování svůj názor podpírají, je možnost využívání takových klonů pro lékařské účely. Představa, že si dárce v novém jedinci “vypěstuje” nový orgán k případnému darování se zdá být , zvrhlá, ale pro některé lidi nereálná. Tomu naštěstí kontrují zprávy z Japonska, kde se vědcům podařilo (zatím u myší, ale už to je pokrok), vrátit dospělé buňky do jejich embryonálního stadia. Právě ty je potom možné využít k terapeutickým účelům. Pokud by se v budoucnosti podařil stejný zázrak také u buněk člověka, poskočily by možnosti humánní medicíny o neskutečný kus dopředu. I bez klonování lidí.
Zdroje: www.livescience.com, www.express.co.uk, www.mybiosource.com
