Ptáte se, proč se místní obyvatelé uchylovali k takovýmto ohavnostem? Bylo to snad ze zvyku, nedostatku potravy anebo je k tomu vedlo náboženské přesvědčení či jim pouze lidské maso šmakovalo ze všeho nejvíc? Podle všeho bylo tehdy na Fidži zdrojů jídla dost, nebylo tedy nutné jíst jiné příslušníky kmene. Jenže, jak se tak zdá, domorodcům lidské maso zkrátka chutnalo, a když se k tomu ještě přidalo několik náboženských pověr… Pojídání masa svých nepřátel bylo prostředkem moci, kontroly, pomsty a také nejvyšší urážkou. Místní věřili, že zničením svých nepřátel, zdědí jejich znalosti. Celý proces byl velmi brutální, oběti byly často mučeny, a dokonce i rozděleny zaživa. To celé za doprovodu zpěvu a bubnování.

Někteří umírali dobrovolně. Které části těla byly nejchutnější?

Nejcennějšími a nejchutnějšími částmi lidského těla byly paže, srdce a játra. Právě na těchto místech měla sídlit životní síla člověka, která byla pro strávníky velmi podstatná. Aby těch pověr nebylo málo, domnívali se také, že po snědení svých sousedů, ožijí v nebi ve stejném stavu, v jakém zemřeli. Tudíž když zemřel některý náčelník, šly dobrovolně na smrt všechny jeho ženy, které pak i s ním byly zkonzumovány. Věřily totiž, že budou žít po smrti nový život od stejného věku a zdraví, ve kterém zemřely. Proto velmi často odcházeli na smrt starší lidé, aby v příštím životě nemuseli být vystaveni nemocem ve stáří.

Nebožtík se připravoval v ohni. Hlavu, prosím, ne!

Místní si na rozdíl od jiných národů hlavy nevážili, a tak připadla kněžím. Fidžijci nikdy nejedli lidské maso v syrovém stavu a jeho přípravě věnovali dostatek času. Jak to tedy dělali? Nešťastníkovi nejprve rozrazili lebku ozdobným kyjem, který je dokonce i dnes vyobrazen na deseticentové minci, a tím ho usmrtili. Následně tělo rozčtvrtili a někdy i zbavili kostí. Maso zabalili do banánových nebo palmových listů a na rozžhavených kamenech je v otevřeném ohništi opekli.

Pro Melanésany bylo přirozené jíst veškerou stravu rukama. Co se týče lidského masa, Fidžijci se ho nikdy nedotkli! Nabírali ho na zvláštní, větší dřevěné vidličky, které vyráběli pouze k tomuto účelu. Tyto vidličky byly jinak tabu a použít je k něčemu jinému byl smrtelný hřích. Všechny repliky nástrojů na zabíjení i jedení jsou na Fidži lehce k dostání jako suvenýry. Nástoje, které byly skutečně používány, jsou vystaveny v etnografickém muzeu v Suvě. Hostiny se neskládaly jen z propečených porcí nešťastníků, vždy k nim byla servírována i zelenina, bylinky nebo listy některých stromů. Zřejmě proto, aby docílili snadnějšího trávení. Jedna z těchto rostlin mboro ndina stále nese ve svém latinském názvu označení anthropophagorum – lidojedská. Dodnes je nezbytnou součástí fidžijských jídel a svou chutí připomíná špenát.

Bělošské maso sice zapáchalo, místní ale neopovrhovali

Evropané nebyli jako potrava moc oblíbení. Jejich maso totiž prý nevábně čpělo a vůbec nebylo dobré. Ptáte se, proč tedy končilo na dřevěných vidličkách? Domorodci totiž uctívali boha moře, takže když se loď s bělochy potopila, nezbylo jim nic jiného než věřit jejich vůli, přemoct se a sníst je.

Místní rekordman za život zbaštil téměř 900 lidí

Náčelník jménem Undre Undre prý plnil vůli bohů tak důsledně, že za svůj život pozřel hned 872 lidí! V tomto čísle se shodují všechny prameny. Různí se ale ve způsobu počítání svých obětí. Zatímco jedna kniha uvádí, že za každou oběť, kterou snědl, vhodil malý kamínek do zvláštní jámy, jiná píše, že za každého snědeného člověka nechal usadit v řadě jeden balvan za druhým. Každopádně však jde o velmi hrůzostrašné číslo, které může odpovídat počtu obyvatel jedné vesnice!

Dnes je tento zvyk naštěstí minulostí

Ještě v 19. století si tady nikdo nemohl být jistý svým životem. V roce 1867 na talíři skončil i misionář Thomas Baker, protože tehdy neprojevil dostatečnou úctu náčelníkovi jedné místní vesnice. To jediné, co z něho zůstalo, byly boty, jež jsou dodnes ke spatření v muzeu v hlavním městě. Poslední tečku za touto událostí udělali domorodci až před několika lety. Pozvali potomky Thomase Bakera a uspořádali pro ně usmiřovací taneční rituál. Tím se temná kapitola souostroví Fidži definitivně uzavřela.

Zdroje: www.svetcestovatele.cz, www.ceskatelevize.cz, www.novinky.cz