Přestože mnoho lidí považuje Pripjať v zóně černobylské katastrofy za jedno z nejstrašidelnějších opuštěných měst na světě, Kadykchan se mu v děsivosti rozhodně vyrovnává. Kdysi rušná hornická osada s více než 10 000 obyvateli je nyní městem duchů, které se od doby doznívající studené války v podstatě nezměnilo. Jak se tajemné město stalo tím, čím je dnes?

Zdroj: Youtube

Místo hrůzy v srdci Sibiře

Kadykchan leží hluboko v Magadanské oblasti na Dálném východě Ruska, v oblasti, která má temnou historii a je hovorově známá jako Kolyma. Samotné jméno Kolyma dodnes vyvolává v Rusech hrůzu, neboť je spojováno s jedním z nejtemnějších období sovětské historie.

Peklo v šílených mrazech

Ve třicátých letech 20. století se sovětský diktátor Josef Stalin zoufale snažil získat přístup k obrovským zdrojům nerostných surovin, kovů a zlata, které se nacházely pod sibiřskou půdou. Jeho prostředkem k dosažení cíle byla nucená práce, a tak vznikla "Cesta kostí". Táhla se tisíce kilometrů přes tajgy a byla pro ty, které Moskva zadržela, jedinou cestou do kolymských dolů, kde je čekaly práce v krutých podmínkách gulagu.

Během čtvrtstoletí takto Kolymou prošel necelý milion vězňů, a z nich nejméně 200 000 zemřelo. Byli týráni, podvyživeni a špatně vybaveni, aby přežili brutální zimní teploty, které klesaly až k -50 stupňům Celsia. Peklo na zemi bylo zachyceno v dílech spisovatele Varlama Šalamova, který sám strávil na Kolymě téměř dvě desetiletí, včetně dvou let v uhelných dolech Kadykchan na počátku čtyřicátých let. Ve své knize "Příběhy z Kolymy" napsal: "Krvavé puchýře, hlad a bití. Tak nás přivítal Kadykchan."

Vzkvétající město a jeho pád

pinterest
Je nám líto, ale vložený obsah již není dostupný.

Po druhé světové válce se postoj k oblasti změnil. Tábory se zavřely a kremelští byrokraté se snažili přilákat civilisty do města příslibem bytů a slušných mezd. V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let průmyslová výspa vzkvétala, počet obyvatel se během pěti let zdvojnásobil. Místní obchody byly stále zásobené, v restauraci vždy hrála živá hudba a město se pyšnilo kinem, nemocnicí a dvěma školami. Dobré časy však netrvaly dlouho.

S rozpadem Sovětského svazu se situace v Kadykchanu dramaticky zhoršila. Koncem 80. let vedla snížená poptávka po uhlí spolu s vyčerpáním dolů k poklesu produkce města. Když doly vyschly a ceny uhlí se propadly, dělníci byli propouštěni a většina z nich město opustila. Pro některé, kteří zůstali, nebylo dostupné žádné zaměstnání a situace dospěla k tak zoufalému bodu, že lidé začali střílet psy, aby si zajistili potravu. Ale nejtemnější chvíle města teprve přicházela. Dne 15. listopadu 1996 osud Kadykchanu zpečetil tragický výbuch metanu v posledním fungujícím dole, který si vyžádal životy šesti horníků a vedl k jeho definitivnímu uzavření. Tato katastrofa symbolizovala konec města.

V roce 1998 vláda odpojila všechny zbývající inženýrské sítě a zapálila občanské budovy. Život na dalekém severu se tak stal nemožným. Město zůstalo opuštěné. Dnes z něj zbyly jen ohořelé domy a strašidelné ulice zarostlé vegetací.

Kadykchan se stal symbolem nejen pro sovětskou éru a utrpení v gulazích, ale také pro krátkou dobu naděje a následný pád. Je to místo, kde se dějiny a lidské příběhy staly součástí tajemné krajiny Sibiře. Dnes město opuštěné v čase připomíná nám všem, jak rychle se mohou změnit osudy a jakou sílu má čas. Kadykchan zůstává jako památka na minulost a varování pro budoucnost, jakkoli strašidelná a tajemná může být.

Zdroje: sometimes-interesting.com, bbc.co.uk, thesun.co.uk