Příběh začíná
Blíží se konec prosince roku 1971. Německá ornitoložka Maria Koepckeová se chystá strávit vánoční svátky v Panguaně, výzkumné biologické stanici v amazonském pralese, kterou založila se svým manželem – též zoologem – Hans-Wilhemem. Jejich dcera Juliane právě složila „maturitní“ zkoušky na Německé střední škole Alexandra von Humboldta v peruánském hlavním městě Lima. Večírek na oslavu se koná 23. prosince. Přemluví maminku, aby let za tatínkem plánovaný na 20. prosince odložila. Maminka jí vyhoví. A tak až na Štědrý den nasedají v Limě na palubu letadla společnosti LANSA, které letí do Pucallpy.
Juliane netuší, že má před sebou skutečnou a tvrdou zkouška dospělosti.
Když se nad na nebi zablesklo
Letadlo s devadesáti cestujícími na palubě přelétá ve výšce tří kilometrů nad džunglí v provincii Puerto Inca. Zhruba patnáct minut před přistáním obloha potemní a začne bouřka. Blesk zasáhne letadlo. „Zahlédla jsem nad křídlem velmi jasné světlo,“ vzpomíná po letech Juliane. „Moje maminka velmi klidně řekla ‚To je konec, je po všem‘." To byla poslední slova, která od ní slyšela.
Letadlo začne hořet a řítí se k zemi. V tu chvíli však Juliane už na palubě letadla není. Nějakým zázrakem je z něho „vymrštěna“ a stále připoutaná na sedadle bezpečnostními pásy míří volným pádem k zemi. Ve svých vzpomínkách uvedla, že poslední, na co si vzpomíná, bylo šumění větru a bujná zeleň amazonského pralesa, kterou viděla pod sebou. Pak upadla do bezvědomí.
Sama v džungli
Jen v roztrhaných letních mini šatičkách, s jedním sandálkem na noze a bez brýlí se Juliane druhý den probudila sama v pralese. Měla zlomenou klíční kost a tržné rány na rameni a noze. A jak se domnívala, i otřes mozku, protože se cítila malátná a zmatená. Vyprostila se ze sedačky a vydala se podél potoka na strastiplnou cestu džunglí. Věděla o ní všechno, vždyť v ní vyrůstala. „Nebylo téměř nic, co by mě rodiče o džungli nenaučili…,“ vyprávěla později. Bohužel neustále pršelo, nemohla rozdělat oheň, nenašla nic k jídlu, do ran se jí dali červi, které musela za nesmírné bolesti neustále vytahovat. Byla poštípaná od komárů.
Čtvrtý den spatřila kroužit supy. Od maminky věděla, co to znamená. Dorazila na místo havárie a našla mrtvá těla. Vzpomíná, že ji zachvátila panika. Hladová a promrzlá jen se sáčkem bonbónů, který na místě havárie našla se plahočila dál. Devátý den, když už si myslela, že to vzdá, narazila na chýši se střechou z palmových listí. Přespala tam. Desátý den ráno ji tam našli místní rybáři. Uměla perfektně španělsky a vysvětlila jim, že je obětí havárie letadla. Rybáři ji nakrmili, ošetřili a další den ji v loďce dopravili do civilizace. V nemocnici se zotavila a setkala se s otcem.
Šťastný konec
Juliane se domnívá, že její pád zpomalily vzestupné proudy a koruny stromů. V džungli přežila díky znalostem, které o ní měla. Věděla, jak v ní přežít. A samozřejmě neuvěřitelné síle a odhodlání. Juliane Koepckeová, provdaná Dillová se vrátila do Německa, vystudovala biologii na Mnichovské univerzitě a stala se odbornicí na tropické netopýry.
Pád letadla přežilo čtrnáct lidí, jak se později zjistilo. Podlehli zraněním při dlouhém čekání na záchranu. Byla mezi nimi i Maria. Příběh Juliane se stal námětem knih, filmů a dokumentů.
Zdroje: littlethings.com, www.abc.net.au